„Asi byli zhulený“

Odbor ochrany práv dětí MPSV vydal dne 14. 3. 2018 pod č.j. MPSV-2018/52877-231 Metodickou informaci, v níž orgánům sociálně-právní ochrany dětí a zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc dává nezákonné pokyny.

Pokyny odporující nejen platné právní úpravě, ale i zdravému rozumu. Jeden čerstvě zletilý student VŠ, když si ty největší „perly“ přečetl, jen lakonicky poznamenal: „Asi byli zhulený, když to vymejšleli.“

Upřímně, já si to nemyslím. Nicméně zdá se, že pracovníkům odboru MPSV s honosným názvem „ochrany práv dětí“ je ochrana dětí ukradená a platné zákony jsou pro ně cáry papíru, kterými se řídit nemusí. Ostatně, posuďte sami (cituji ze zmíněného sto čtyřiceti dva stránkového materiálu):

• Str. 41: Nejpozději 15. rokem věku zaniká zákonné zastoupení dítěte v otázkách určování jeho pobytu;
• Str. 44: Dítě ve věku 15 let má kdykoli právo svobodně se rozhodnout, že (jakékoli) zařízení opustí, a to i v případě, že do zařízení bylo umístěno soudním rozhodnutím;
• Str. 45: Zákonnému zástupci musí být zřejmé, že jeho oprávnění jednat v otázkách „osobní péče“ o dítě a určování místa pobytu dítěte zaniká nejpozději 15. rokem věku dítěte;

V Metodické příručce pro kurátory, která visí na stránkách MPSV pod odkazem https://www.mpsv.cz/files/clanky/28476/Metodicka_prirucka_pro_kuratoty_pro_deti_a_mladez.pdf, pracovníci téhož odboru uvádějí:

• Str. 16: Kurátor pro mládež by se neměl věnovat  všem situacím, např. když dítě zanedbává povinnou školní docházku či zneužívá návykové látky.  Musí se vycházet z principu přiměřeného rizika.
• Str. 20 - 22: Přiměřené riziko je přijatelné a patří k nezávislému způsobu života ve svobodné společnosti. Dítě má právo na autonomii, právo jít svou vlastní životní cestou a hledat své životní štěstí. Dítě má právo činit svobodné rozhodnutí, i když je nerozumné či nešťastné.
• Str. 27 – 28: Zásah do autonomie rodiny a dítěte proti jeho vůli bez respektování jeho názoru může pro dítě představovat větší riziko, než když zanedbává povinnou školní docházku či užívá návykové látky.
• Str. 39 – 42: požadavek legality je problematický u nařizování ústavní výchovy v případě problémů na straně dítěte. Ústavní výchova se má nařizovat výhradně v případě nedostatečné péče rodičů, nikoliv z důvodu výchovných problémů na straně dítěte.
• Str. 65: Rodiče nejsou oprávněni nutit dítě studovat střední školu. Dítě má právo nestudovat, ale má právo rozhodnout se i nepracovat. Listina základních práv a svobod zaručuje ochranu před nucenými pracemi.
• Str. 67- 69 : I nezletilé dítě může žít a bydlet samostatně (nájemní byt, ubytovna, sociální služba), pokud nechce žít v ústavu. Nemusí být svěřeno nikomu do péče. Dětem od určitého stupně jejich vyspělosti nelze nutit opatření na jejich ochranu proti jejich vůli.
• str. 115 - 119: Zanedbávání povinné školní docházky samo o sobě není příčinou vyžadující intervenci OSPOD, je to primárně problém školy. Skutečnost, že rodiče neplní své povinnosti, nebo že dítě zanedbává povinnou školní docházku, ještě neznamená, že se jedná o ohrožené dítě vyžadující intervenci OSPOD. 
• str. 133-154 : experimentování dítěte s návykovými látkami a dlouhodobé užívání ještě nemusí ohrožovat příznivý vývoj dítěte (kouření či THC). Dítě může činit samostatná rozhodnutí včetně rozhodnutí poškozovat své vlastní zdraví.
• Str. 163 – 165: Útěk z ústavu je vždy jednou z forem zátěžové situace, s níž se dítě nedokáže vypořádat.  Příčinou útěku může být šikana ze strany personálu. Úkolem kurátora není zajistit rychlý návrat dítěte do ústavu, ale zjistit příčinu, proč dítě uteklo. Útěk dítěte není možné sankcionovat. Účinné je legalizovat pobyt  dítěte na útěku, tedy mimo zařízení.

Tisková mluvčí MPSV paní Bc. Hanousek Eckhardová uvedla:

„…Metodická informace MPSV nezavádí nic, co by v souladu s českým právním řádem již dávno neplatilo. Podle platných zákonů si již dnes osoba starší 15 let sama určuje místo svého trvalého pobytu (viz zákon o evidenci obyvatel)… Závěr o oprávnění osoby starší 15 let samostatně si určit místo svého pobytu podporuje i trestněprávní úprava v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. V neposlední řadě je potřeba zdůraznit, že tato právní úprava žádným způsobem nevybočuje z právních úprav západoevropských států, kdy např. v Rakousku si dítě může svobodně určovat místo svého pobytu počínaje 14. rokem věku. Co se týká důvodů vzniku metodické informace, pak tato vznikla v rámci zajišťování jednotného výkonu státní správy na úseku sociálně – právní ochrany dětí, což je jedním z hlavních úkolů odboru ochrany práv dětí MPSV.“

Neznám právní úpravu západoevropských států, myslím ale, že by pracovníci MPSV měli dodržovat především naše zákony. A ty mimo jiné stanoví:

A) Občanský zákoník:

§ 858

Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

B) Trestní zákoník:

§ 196

Trestného činu zanedbání povinné výživy se dopustí ten,

(1) kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, přičemž je ohrožen trestem odnětí svobody až na jeden rok.

§ 201

Trestného činu ohrožování výchovy dítěte se dopustí ten,

 (1) Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že

a) svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu,

b) umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život,

c) umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo

d) závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, přičemž je ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta.

Pokud jde o vyjádření tiskové mluvčí, v zákoně o evidenci obyvatel č. 133/2000 Sb. je jediná zmínka o věku dítěte, a to v § 10 odst. 10, kde se uvádí, že (cituji) „za občana mladšího 15 let ohlásí změnu místa trvalého pobytu jeho zákonný zástupce nebo fyzická osoba, které bylo dítě svěřeno do péče rozhodnutím soudu.“ Z toho tedy a contrario vyplývá, že občan starší 15 let ohlašuje změnu místa trvalého pobytu samostatně, ježto od 15 let má občanský průkaz a změnu trvalého pobytu je třeba vyznačit i v něm. O tom, že si dítě starší 15 let samo určuje místo svého pobytu, zde žádná zmínka není.

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/2003 Sb. v § 18 odst. 1, písm. a) uvádí, že (cituji) „soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce může mladistvému uložit výchovnou povinnost, kterou stanoví, aby zejména bydlel s rodičem nebo jiným dospělým, který je odpovědný za jeho výchovu“. Ani z tohoto ustanovení nelze dovodit, že dítě starší 15 let může svobodně od svých rodičů odejít a bydlet si kde chce – u kamarádů nebo na ulici. Dítě nemusí bydlet se svými rodiči, pokud s tím rodiče souhlasí. Například i dítě mladší 15 let může se souhlasem zákonných zástupců bydlet u babičky, tety, případně i u známých. Rodiče však vždy odpovídají za to, že dítěti budou zajištěny vhodné podmínky pro jeho tělesný i mravní vývoj.

Pracovníkům odboru rodiny je to ale fuk. Oni byli bývalým ředitelem odboru rodiny panem Macelou a jeho nástupci pověřeni tím, aby naši sociálně-právní ochranu dětí přizpůsobili podmínkám Velké Británie, Norska i dalších západoevropských států, kam chodili na zkušenou, zejména pokud jde o pěstounskou péči. Již v roce 2009 byli pověřeni tzv. transformací péče o ohrožené děti, jejímž cílem mělo být pokud možno žádné nebo co nejméně dětí v zařízeních. Svých cílů sice ještě nedosáhli, ale co není, může být. Sociálně-právní ochrana dětí až do tzv. dětské novely, účinné od počátku roku 2013, jakž takž fungovala a děti chránila. Autoři těchto nezákonných elaborátů chtějí evidentně státní sociálně-právní ochranu dětí vpodstatně zlikvidovat. Pokus ponechat v ní jen pěstounskou péči a zbytek včetně zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc přesunout pod sociální služby jim sice loni nevyšel, ale to jim nebrání ve zmíněné Metodické informaci tvrdit, že tato zařízení jsou vlastně azylové domy pro děti a ve své podstatě sociální službou.

A pokud jde o ochranu dětí? Ve srovnání se západoevropskými zeměmi máme málo dětí na ulici – tak ať jich tam je mnohem víc, ať alespoň v tomhle punktu jsme světoví! Neboť málokteré dítě bude chtít být v „pasťáku“ dobrovolně. Je jich tam něco kolem dvou tisíc. A rázem bude ve jménu svobody dětí starších 15 let v ulicích „bezpečněji“! I ony budou bohužel na ulici ohroženy, ale přece mají svaté právo ničit si život a poškozovat si zdraví. Díky novému pojetí sociálně-právní ochrany dětí se v posledních dvaceti letech objevují analfabeti a počty negramotných mladých lidí se zvyšují, stejně jako počty dětí týraných a utýraných. Zatímco před zmíněnou transformací, tj. před rokem 2009 se počty utýraných dětí pohybovaly ročně kolem dvou až tří, v roce 2015 a 2016 jich bylo devět a v roce 2013 dokonce třináct! Okolnosti jejich úmrtí ani to, zda těmto fatálním následkům nebylo možné včasným zásahem v rámci sociálně-právní ochrany zabránit, odbor ochrany práv dětí neanalyzuje. Však má jiné starosti!

A tak nezbývá než doufat, že výše uvedené nezákonné a děti ohrožující instrukce budou zrušeny a že sociálně-právní ochranu budou i na MPSV zajišťovat lidé, kteří ctí a dodržují zákony i skutečný zájem dětí.