Tv Nova se dne 30. 3. 2018 v úvodní reportáži věnovala Metodické příručce MPSV pro sociální kurátory, http://tn.nova.cz/clanek/televizni-noviny/televizni-noviny-30-3-2.html.
Příručce, v níž se výslovně uvádí, že dítě nejpozději od 15 let si může bydlet, kde chce, a dělat si co chce, má právo požívat drogy a poškozovat se na zdraví, má právo nestudovat, ale ani nepracovat, protože nucené práce jsou zakázané. Autoři Příručky svůj nový pohled na státem garantovanou ochranu dětí vysvětlují slovy, že „přiměřené riziko je přijatelné a patří k nezávislému způsobu života ve svobodné společnosti. Dítě má právo na autonomii, právo jít svou vlastní životní cestou a hledat své životní štěstí. Dítě má právo činit svobodné rozhodnutí, i když je nerozumné či nešťastné.“
Podle náměstkyně MPSV paní Mgr. Jany Hanzlíkové nebyla příručka správně pochopena, jejím hlavním cílem je prevence.
Hlava mi nebere, jak se lze zmýlit v chápání výše uvedených zcela jednoznačných tvrzení příručky a co preventivního je na tom, že se kurátoři nemají zabývat případy záškoláctví, experimentování i dlouhodobého užívání drog nezletilci, dětmi na útěku z ústavů i od rodičů. Jak se asi budou děti na ulici živit? Krádeže a prostituce je to nejmenší, co je v rámci „přiměřeného“ rizika čeká.
Tomu, jaké platné zákony ministerská příručka zcela jednoznačně porušuje, jsem se věnovala v minulém blogu (https://vodickovamarie.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=655516). Nyní bych ráda dala prostor odpůrcům tohoto veledíla, i jednomu zastánci z MPSV:
Odpůrce: Jeden vedoucí sociálního odboru, který si z pochopitelných důvodů přeje zůstat v anonymitě, mi v e-mailu napsal:
„Dostala se ke mně Vaše tisková zpráva ohledně metodik MPSV. Velice děkuji za to, že se touto problematikou zabýváte, a pokud se spojí více odpůrců, snad i zvítězí zdravý rozum. Myslím si, že každý, kdo má svoji profesi - sociální práci rád a chce se věnovat ochraně dětí, kroutí nevěřícně hlavou nad novátorskými myšlenkami MPSV a snahou o jejich uplatňování v praxi. Vy jste příkladem toho, že snad konečně zvítězí zdravý rozum nad pseudohumanismem. Nějak se pozapomnělo na to, že kromě práv dětí, ale i jejich povinností, jsou zde také práva zákonných zástupců, čili rodičů, kteří za dítě odpovídají do jeho 18 let. A také nepochybně společenský zájem, čili zájem státu a společnosti nevychovávat si cíleně analfabety a sociální parazity se závislostmi. Jsme v Evropě 21. století, ale stále zde platí staletími ověřená filozofie rodiny jako základu státu, práv rodičů na výchovu a křesťanský etický kodex se svým desaterem.
O tom, že skutečně poslední metodiky MPSV naprosto odporují platné legislativě, netřeba hovořit… kéž by se ledy hnuly, aby skončilo zoufalství OSPODů. Jinak pro mne a mé kolegy je podstatná současná platná legislativa…Všichni pracovníci, kteří se danou agendou zabývají, proti metodikám protestují (kdyby kvůli ničemu jinému, tak pro jejich protizákonnost), stejně tak pracovníci kraje, ale všichni mají také obavy z perzekucí. Můj mail berte hlavně jako poděkování za to, že se danou situací zabýváte.
Zastánce: Jeden z pracovníků Odboru ochrany práv dětí MPSV, pan Mgr. Adam Křístek, který se v tomto odboru zabývá legislativními záležitostmi (viz https://www.mpsv.cz/cs/14328), v rámci diskuse s odpůrci ve FB skupině o náhradní rodinné péči mj. uvedl: „Metodika „pouze" vychází z platného, letitého a logického právního pořádku. Pakliže jej někdo považuje za „nesmyslný", je to samozřejmě jeho plné právo „na názor".
Odpůrkyně paní L. D. odpověděla: „Prosím Vás, pokud metodika vychází z právního pořádku, tak si příště ke psaní další metodiky sedněte ještě s ministerstvem vnitra a ministerstvem spravedlnosti, protože SKPV, OOP, OSZ i soudy si myslí to, co všichni normální lidé. Že jste se asi zbláznili. Když soudcům ukážeme část příručky, klepou si na čelo. Vyšetřovatelé z kriminálky taktéž. Státní zástupci rovněž. Ospoďáci bez výjimky. Někde je chyba a obávám se, že ne v tom, že by OSPODy tu metodiku špatně pochopily.“
Adam Křístek: „Tak s ministerstvem spravedlnosti není problém a s Policejním presidiem pokud vím, také ne. Že někteří (podotýkám někteří) soudci jsou schopni se rozčilovat, např. že „když prodloužím ústavní výchovu do 19, tak tam prostě musí být a basta“ – „proč?“ - no protože jsem tak rozhodl!", je věc druhá, ovšem nepodstatná. Myslet si můžu, co chci, nemám-li to o co opřít, je to mlácení prázdné slámy.
L. D. „…myslím, že je dětem lepší tajit, že nemusí chodit do školy ani pracovat (ač je to v rozporu se zákonem a na takové děti se vztahuje zákon o SPOD), taky je lepší tajit, že experimentovat s drogami je v pohodě a že můžou rodičům říct čau a jít bydlet, kam se jim zlíbí.“
Adam Křístek: „Tak hlavně že se tím „tajením" a aplikací „osvědčených postupů" z 50. let docilují vskutku úctyhodné výsledky.“
Odpůrkyně paní L. K: „Ta metodika je alibisticky blábol. Vlastně říká, dělej si, co chceš, pokud to budeš dělat špatně, tak půjdeš z domu. Tak či tak, je to tvoje rozhodnutí a já za nic nemůžu. Jenže já svoje děti miluju, a proto si je budu dál vychovávat jako doposud.“
Pan Křístek ve svém úvodním poměrně obsáhlém stanovisku na FB mj. uvedl: „Diskuse na facebooku poskytují omezený prostor, nicméně nelze nereagovat.
Za prvé je na místě jen připomenout, že „dítě se neztratilo“, naopak při diskusích o právu je a musí být člověk přímo v ohnisku všech úvah. Často se však spíše zdá, že „odborníkům z praxe“ se člověk z centra jejich pozornosti i činnosti vytratil, jsa nahrazen něčím jiným, totiž „diagnózou“, „poruchou“, „problémem“, „ohrožením“. Dále, nikdo nezpochybňuje ohavná příkoří, která někdejší režim spáchal na komkoli. K tomu jen dvě poznámky. Jednak k oné nesmyslné věkové hranici 15 let. U nás vždy platilo 14. A ve chvíli, kdy § 31 OZ žádnou věkovou hranici nestanoví, není důvod jej nevykládat tak, jak bylo stovky let zvykem. Patnáct platí jen tam, kde to zákon výslovně stanoví, byť jde věcně o nesmysl. Patnáct let je ostatně převzato bez jakékoli věcné reflexe ze sovětského práva. Kdy jindy, než v roce 1950, samozřejmě. Asi je naše mládež mentálně zaostalejší než v Rakousku. Nebo stačí jen přejít hranici u Českých Velenic a mladistvý je rázem chytřejší a vyspělejší. Zajímavý to paranormální jev… Je rovněž zajímavé, kdo je jedním z nejhlasitějších zastánců „systému“ ochrany nezletilých, „který nám celý svět závidí a všichni by se k nám měli jezdit učit“. Jistě, jsou to naši sněmovní stalinisté. To nepotřebuje komentář, stačí prosté konstatování. Závěr nechť si udělá každý sám. Ovšem třeba pamatovat na slova gen. Fr. Fajtla, který bolševiky trefně charakterizoval slovy: „Co slovo, to lež, co slib, to podraz, co čin, to násilí“.
A nyní k věci. Rodinné právo je specifické tím, že některé jeho „normy“ nemají charakter norem právních. Jsou tzv. imperfektní, neboť chybí, zcela logicky, sankce. To neznamená, že by šlo o nesmysly, ale jde o součást jiného normativního systému než právního, totiž morálky. Tak kupř. § 687 odst. 2 OZ – manželé jsou mj. povinni žít spolu, být si věrni. Ano, to bývala právní norma ještě v dobách pozdního feudalismu…“
K tomu lze jen dodat, že zákon o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., kterým by se i pracovníci odboru ochrany práv dětí MPSV měli řídit, žádné imperfektní normy neobsahuje. § 6 písm. c) a d) mj. stanoví, že sociálně-právní ochrana se vztahuje na děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, jsou ohroženy závislostí, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší než patnáct let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo soustavně páchají přestupky podle zákona upravujícího přestupky nebo jinak ohrožují občanské soužití, a které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte.
Poněkud zvláštní je, že rozsáhlou novelu tohoto zákona, účinnou od 1. 1. 2013, zpracovali úředníci téhož odboru. Pročpak tyto své nové myšlenky do ní nebo do některé z 11(!) následných dílčích novel nevčlenili? Ono je jednodušší měnit zákony metodickými pokyny…
Přesto nezbývá než doufat, že platné právo a zdravý rozum zvítězí.
