Zdá se, že mnohé soudy, stejně jako orgány sociálně-právní ochrany dětí buď neznají, anebo záměrně ignorují judikát Ústavního soudu již roku 2012, kterým zrušil pokutu uloženou matce za maření styku dítěte s otcem.
Jedná se o Nález ÚS ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II ÚS 3765/11 ve věci styku otce s šestnáctiletým synem. Spor se táhl osm let.
V uvedeném nálezu Ústavní soud mj. uvádí:
„Obecné soudy své rozhodnutí o uložení donucovací pokuty matce založily na úvaze, že je povinností rodiče na dítě, které o své vůli styk s druhým z rodičů odmítá, aktivně působit a případně i jeho vůli překonávat. K tomu Ústavní soud uvádí, že otázka povinnosti jednoho z rodičů aktivně působit na nezletilého k tomu, aby i proti své vůli udržoval styk s druhým z rodičů, resp. možnosti toto aktivní působení vynucovat prostřednictvím právních nástrojů v rámci výkonu rozhodnutí, je v obecné rovině dle názoru Ústavního soudu neřešitelná, když vždy je třeba vycházet čistě z individuálního rozměru každého jednotlivého případu.
Rodinné vztahy jsou totiž primárně založeny na jiných než právních normativních systémech, a proto právo, byť má a musí do těchto vztahů vstupovat, musí být interpretováno a aplikováno nikoli mechanicky, formalisticky, ale citlivě, s výlučným ohledem na jeho účel. Soudy se omezily na prosté hledání viníka (toho, že nezletilý odmítá kontakt s otcem), přičemž, po prokázání, že otec odmítání nezletilého nikterak nezavinil, zbyla v jejich uvažování v až příliš zažitém černo-bílém modelu: zlý rodič x hodný rodič jediná možnost, a to, že „vinu“ nese matka, která na nezletilého dostatečně aktivně nepůsobila. Přitom soudy odmítly respektovat, lépe řečeno připustit, že i nezletilý (v té době 7 – 8 letý) může mít vlastní názor, činit vlastní rozhodnutí a úsudky, což ostatně pregnantně vyjádřil odvolací soud, když „s nepokojem vzal na vědomí skutečnost, že soud prvního stupně přistoupil k výslechu nezletilého.“ Za zcela iracionální je pak nutno považovat závěr obecných soudů, že matka, která se striktně řídila doporučeními odborníků, měla jejich závěry ignorovat, nebo si najít odborníky, kteří by jí radili něco jiného.“
Zcela jistě tento judikát nebere na vědomí plzeňská soudkyně Mgr. Dobroslava Žižková, která letos v dubnu odebrala dva malé sourozence matce, dala je do ústavu, matce současně zakázala jakýkoli styk s nimi a děti dala do výhradní péče otce, kterého sedmiletý syn odmítal. Zmíněný judikát možná nezná ani předseda odvolacího senátu Krajského soudu v Plzni Mgr. Jiří Levý a možná ani členky tohoto senátu JUDr. Olga Klímová a JUDr. Marta Havlová, kteří dne 4. 8. 2016 pod č.j. 13 Co 259/2016 – 921 pokuty uložené matce za údajné porušení zákazu styku nezrušili.
Ono pokutované „porušení“ popsala očitá svědkyně a rodinná známá Eva Hajšmanová takto: „Dne 4. 6. jsem volala do Robinsona, jestli můžu přijet na návštěvu. Vychovatelka mi řekla, že se musí zeptat, že měli zákaz návštěv všech příbuzných ze strany matky (nestačila jsem jí říct, že nejsem příbuzná). Po chvíli jsem se dozvěděla, že samozřejmě přijet můžu. Na dotaz, v kolik hodin je to nejvhodnější, mi vychovatelka odpověděla, že po 15 hodině, protože děti mají do 15 hod. povinný klid. Dne 5. 6. odpoledne jsem za doprovodu paní Roubové, která mi slíbila ukázat cestu, jela svým autem do Klenčí. Přibližně v 15.30 jsem se dostavila do Robinsona, zatímco paní Roubová čekala v autě, a to na místě, odkud není na zařízení vidět. Vychovatelky v ústavu mi sdělily, že chlapci odjeli s otcem na výlet ve 14 hodin, a abych zkusila přijít kolem 17. hod. V 17. hod. ještě děti zpátky nebyly. Dozvěděla jsem se, že nejpozději do 18. hod. musí být v Robinsonu. Kolem 18. hod. jsme se s paní Roubovou domluvily, že si do místního obchůdku zajdeme koupit nějakou sladkost, protože jsme nepočítaly, že budeme v Klenčí tak dlouho čekat. Před obchodem jsme se nečekaně setkaly s panem Roubem a chlapci. Vzhledem k tomu, že již byla doba, kdy měly být děti v zařízení, nás setkání překvapilo. Děti se rozběhly k mamince a objaly ji. Pan Roub opakovaně vyzval děti, aby se s ním vrátily do ústavu. Děti se maminky držely a nechtěly se pustit. Paní Roubová děti uklidnila. Požádala manžela, až děti odvede, aby se vrátil a promluvili si spolu. Poté jsem jen krátce navštívila děti. Byly již velmi unavené, proto jsem jim již jen předala několik drobných dárků.“
V písemném vyhotovení rozsudku ze dne 2. 9. 2016 sp. zn., jímž byli oba chlapci svěřeni do péče otce, matce stanoveno výživné a styk s dětmi dvě hodiny týdně pod dohledem sociální pracovnice OSPOD, se mj. uvádí: „Ze zprávy psychologické péče vystavené Mgr. Michaelou Fialovou dne 26. 8. 2016 bylo zjištěno, že matka dětí je klientkou, která pravidelně dochází na konzultace psychologického poradenství a terapie zaměřené na zvládnutí aktuální životní situace s frekvencí 1x za 14 dnů. Termíny konzultací byly 9. 6. 2016, 23. 6. 2016, 21. 7. 2016 a 11. 8. 2016. Další schůzky jsou naplánovány na září 2016. K průběhu terapií sděluje, že matka spolupracuje v rámci možností s ohledem na celkovou situaci celé rodiny. Individuální péče je v tuto chvíli možná ve smyslu krizových intervencí na zvládnutí akutních okolností, vyšší terapeutické ambice jsou utopií. Požadované změny v postojích matky jsou blokovány nemožností setkávání s dětmi. Rodinná terapie, ke které je matka ochotna, je jediným řešením. Devastace rodinného systému odloučením dětí od primárně jistého a bezpečného vztahu s matkou je masivní, v tuto chvíli podstatně horší, než v případě poškození vztahu dětí s otcem. Navíc za situace, kdy otec s matkou klientkou komunikuje z pozice absolutní moci nad dětmi, a tím pádem i nad ní. Rekonstrukce vztahu s otcem za cenu odloučení od matky (za situace, kdy matka děti zjevně nepoškozuje) je řešení velmi krátkozraké a sekundárně dále traumatizující…
Z podání Miroslava Kokošky ze dne 19. 8. 2016 bylo zjištěno, že zná matku z tréninku bruslení pro děti, oba jsou trenéři a každý mají své družstvo cca 8 dětí. V zimním období vídá matku dětí 2x týdně zhruba 10 let. Vnímá ji jako milou, zodpovědnou, mladou ženu, se kterou je spousta legrace a zábavy. Z podání podepsaného „Benešová“ ze dne 8. 5. 2016 bylo zjištěno, že pisatelky se dětí ptají, kdy uvidí nezletilé. Uvádí, že nemůže pochopit a svým dětem vysvětlit, proč jsou děti v dětském domově, ani nemůže pochopit, proč člověk, který si za 6 let společného soužití nedokázal s dětmi vytvořit vztah, usiluje o získání dětí do vlastní péče. Z podání podepsaného „Jana Lejčková“ ze dne 5. 5. 2016 bylo zjištěno, že od 1. 9. 2015 vyučuje pisatelka nezl. Vojtěcha hře na housle. Nezletilý přichází pečlivě připravený na hodiny, je velmi pilný a na hodinách dobře soustředěný. Na celkovém pohledu se pisatelce rodina zdála bezproblémová, proto byla na poslední hodině velmi překvapená, když místo nezl. Vojtíška se objevila jen samotná maminka s tím, že jí byly děti odebrány. Z vyjádření Mgr. Jany Tomšíkové s datem 8. 5. 2016 bylo zjištěno, že se jedná o kolegyni matky, nyní pracuje jako redaktorka učebnic pro I. stupeň ZŠ. Nezl. Vojtíšek se jevil pisatelce jako velice chytrý hoch, obě děti se projevovaly jako veselé a hravé, k matce mají hezký a normální vztah. Děti se vůči matce chovaly normálně, vůči sobě spontánně, vůči ostatním dospělým velice slušně…
Soud zdůrazňuje, že nikdy nebylo konstatováno, že by matka výslovně nezletilé děti proti otci naváděla. Bylo však prokázáno, že děti jsou negativně ovlivňovány proti otci, a to výchovným působením matky i širší rodiny ze strany matky, zejména mateřské babičky a bratra matky…
Po celou dobu měla matka zakázán styk s dětmi, aby nemohla narušovat svým nepřímým výchovným působením vytváření normálních vztahů s otcem. Soud konstatuje, že matka přesto v několika případech tento zákaz porušila a s dětmi se setkala, za což jí byla soudem uložena pokuta. Matka využila formu zprostředkování kontaktu s dětmi přes strýce ze strany matky, který dětem předal dopisy od matky, ukázal v rámci návštěvy dětem videonahrávku s matkou, a proto soud přistoupil k vydání rozhodnutí o zákazu styku dětí se strýcem ze strany matky...Znalkyně v rámci výslechu připustila možnost realizace asistovaného styku dětí s matkou za podmínek, že matka nebude realizace styku využívat k negativnímu ovlivnění, byť nepřímému, nezletilých proti osobě otce. S ohledem na toto doporučení soud přistoupil k úpravě styku matky s dětmi, a to formou asistovaného styku prostřednictvím OSPOD. Z těchto důvodů soud upravil styk na pondělí a středu, tedy na úřední dny, které umožňují, aby z organizačních a praktických důvodů mohl OSPOD asistenci zajistit. Na tyto dva dny soud upravil styk pravidelně vždy od 16.00 do 17.00 hodin, kdy otec děti ke styku přivede na příslušný OSPOD podle místa bydliště dětí a po realizaci styku zde děti vyzvedne (konec citace z odůvodnění rozsudku).“
Pokud jde o realizaci kontaktu s matkou na OSPOD podle bydliště dětí, možná se paní soudkyně mýlí a její rozsudek bude nevykonatelný. Vzhledem k tomu, že se advokátka otce u soudu vyjádřila, že otec rozhodně nechce bránit styku dětí s matkou, navštívila matka příslušný OSPOD podle místa současného bydliště dětí resp. otce (ÚMO Plzeň 2) s dotazem, zda by děti mohla vidět. Tam jí ale sdělili, že u nich styk nebude možné uskutečnit, protože na to nejsou zařízeni a nemají vhodné prostory, kde by ke styku mohlo docházet. Otec jakýkoli kontakt matky s dětmi, byť jen telefonický, odmítá.
Zákaz styku matky s dětmi trvá již pátý měsíc. Podle informací z okolí je Vojtíšek uzavřený, s nikým si nehraje, je zcela sám, nikoho nechce, říká, že maminku nepotřebuje. Zadrhává až koktá, je roztřesený, má tiky, projevuje se to v kresbě i v písmu.
Z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že nelze pokutovat rodiče za to, že nejsou schopni přimět dítě, které se nechce z vlastní vůle stýkat s druhým rodičem. Tím méně pak lze takové dítě zavřít do ústavu, zakázat mu s rodičem, u kterého dosud spokojeně žilo, styk, a způsobit mu tím těžké psychické a citové trauma. Jak je možné, že se tyto nesmyslné a kruté postupy vyskytují čím dál v tím větší míře? Podle mého názoru by děti i rodiče postižení podobnými rozhodnutími měli mít nárok přinejmenším na náhradu hmotné škody, tj. refundaci pokut, nákladů řízení a právního zastoupení i na přiměřenou satisfakci za způsobená traumata. Dočkají se postižené děti a jejich rodiče spravedlnosti?
