Krutý příběh dvou malých chlapců, kteří byli v dubnu odvezeni ze školky a ze školy na základě rozhodnutí plzeňského soudu do ústavu, blíže viz http://vodickovamarie.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=526362, má neméně kruté pokračování.
Soudkyně Mgr. Dobroslava Žižková v pátek 2. 9. 2016 rozhodla tak, že obě děti svěřila do péče otce a matce stanovila asistovaný styk s nimi, a to 2x jednu hodinu týdně na orgánu sociálně-právní ochrany dětí pod dohledem sociální pracovnice. Ne hned, až od právní moci rozsudku a dokonce až od právní moci rozvodu, ačkoli návrh na rozvod dosud podán nebyl. Odvolací a rozvodové řízení obvykle trvá řadu měsíců. Do té doby děti matku neuvidí.
Paní soudkyně při ústním odůvodňování rozsudku kromě časových nesrovnalostí uvedla, že matka děti nenaváděla proti otci ani jim neříkala, jak mají o otci mluvit. Ovlivňování dětí vůči otci bylo podle soudkyně nepřímé. Jak ale paní soudkyně vysvětlí, že starší chlapec popisoval zneužívání, které dalších pět odborníků považovalo na věrohodné? Tím se paní soudkyně nezatěžovala. Připustila pouze ve shodě se znalkyní Kopárkovou bouchání dětí do hlavy, když se v noci vracely ze záchodu. Otřesnými zprávami ústavní psycholožky se paní soudkyně nezabývala. Proč také, vždyť psycholožka byla z případu odvolána.
Za to, že matka uvěřila svému dítěti a údajně nepřímo děti proti otci ovlivňovala, prožívají děti i ona nesmírné psychické a citové utrpení. Budou moci vídat za X měsíců 2 hodiny týdně za dohledu sociální pracovnice. Kromě toho matce za to, že při neplánovaném setkání se s dětmi přivítala a objala je a za další dvě letmá setkání, z nichž jedno matka popírá, jí byla uložena pokuta ve výši 22 tisíc korun, bohužel již pravomocně. Krajský soud v Plzni odvolání matky proti pokutám zamítl.
Kromě těžkého psychického a citového strádání tedy matka v důsledku údajného nepřímého ovlivňování dětí přijde vpodstatě na mizinu. Paní soudkyně uložila matce kromě výživného ve výši pět a půl tisíce měsíčně úhradu poloviny nákladů za znalecké posudky, což bude cca 50 tisíc korun, pokuty ve výši 22 tisíc korun, o nákladech za právní zastoupení nemluvě.
Je to nějaká zvláštní a zvrácená záliba, která se v posledních letech rozmohla u českých soudů, iniciovaná vždy orgány sociálně právní ochrany dětí a provozovaná téměř výlučně vůči matkám, které o děti řádně pečují a snaží se je chránit.
Podle mezinárodních výzkumů je jen pět procent nahlášených případů pohlavního zneužívání falešných, a to zpravidla u starších dětí. U nás se ale postupuje tak, jako by tento poměr byl obrácený. Matka v našem případě jednala přesně tak, jak jí ukládá zákon (§ 367 trestního zákoníku) - nejprve se pokusila překazit další pohlavní zneužívání tím, že otci nabídla styk s dětmi za své přítomnosti, a teprve když otec syna kontaktoval i ve škole, podala trestní oznámení. U trestného činu pohlavního zneužívání (§ 187 TZ) je uložena povinnost překazit jeho páchání, anebo věc oznámit (viz § 367 TZ). V opačném případě by se matka sama dopustila trestného činu nepřekažení trestného činu.
Policie případ sice odložila, ale to ještě neznamená, že ke skutku nedošlo. V té době neměla k dispozici pozdější posudek znalkyně Sumcovové ani některých jiných odborníků, kteří považovali výpověď chlapce za věrohodnou. V trestním řízení se postupuje podle zásady „v pochybnostech ve prospěch viníka“. Jestliže podezřelý vinu popírá a dítě už po dlouhé době nechce mluvit, zvlášť když vidí, že se mu nevěří, pak policie věc odloží, často předčasně.
Se žádostí o pomoc pro oba chlapce jsem se dne 13. 7. 2016 obrátila mj. na paní ministryni Marksovou a na veřejnou ochránkyni práv Šabatovou. Ačkoli jsem k popisu případu přiložila přepis zpráv ústavní psycholožky, popisujících těžké psychické a citové strádání obou dětí, včetně sebevražedných tendencí, žádná pomoc nepřišla.
V odpovědi MPSV sp. zn. 2016/149276-231/1 ze dne 11. 8. 2016 se uvádí, že „MPSV není přímým nadřízeným orgánem Úřadu městského obvodu Plzeň 1, ale tuto roli plní Magistrát města Plzně, jemuž MPSV postoupí doložené informace o případu. Magistrát postup ÚMO Plzeň 1 prošetří a v případě zjištění pochybení přijme potřebná opatření. MPSV si o provedeném prošetření případu ze strany Magistrátu vyžádá zprávu a v součinnosti s jeho přímým nadřízeným orgánem, Krajským úřadem Plzeňského kraje, mu poskytne nezbytnou metodickou podporu“.
V odpovědi Veřejného ochránce práv ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 3083/2016/VOP/AŽ se z pověření veřejné ochránkyně práv Mgr. Anny Šabatové, Ph.D. uvádí, že „je především nutné zdůraznit, že o zatímním odnětí sourozenců z péče matky, o ukončení pobytu dětí ve ZDVOP, tzn. o zrušení předběžného opatření rozhoduje pouze soud, nikoliv OSPOD či ochránkyně. Rozhodnutí soudu může přezkoumat opět jen nezávislý soud vyšší instance. Upozorňuji současně, že v řízení ve věcech péče rozhoduje soud, který je povinen své rozhodnutí přijmout v souladu se zákonem, aniž by byl vázán nejen názory účastníků řízení, ale i jejich zástupců nebo opatrovníků. Ochránkyně není oprávněna zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti soudů a nemůže ani přezkoumávat jimi zvolený procesní postup ve věci. Dále je nutné podtrhnout, že jste se na ochránkyni obrátila v záležitosti, která se Vás přímo netýká – nejste zákonný zástupce sourozenců a rodiče disponují rodičovskou zodpovědností. Nejste tedy osobou, na základě jejíhož podnětu by mohlo být zahájeno šetření postupu sociálních pracovnic při výkonu sociálně-právní ochrany sourozenců.“
Škoda, že úřady, které se tolik zaštitují právy dětí, neberou v úvahu tyto skutečnosti:
Když cizí lidé odvedou děti z láskyplného rodinného prostředí, od matky, ke které měly důvěru a která o ně řádně a s láskou pečovala, do cizího ústavního prostředí za současného znemožnění jakéhokoli kontaktu s osobou, na které jsou citově závislé, kterou mají rády a která je pro ně tzv. primárním vychovatelem, je krutost nejvyššího kalibru – větší citové a psychické násilí vůči dětem si snad ani nelze představit.
Ať již v tomto případě k pohlavnímu zneužívání došlo, nebo ne (provedené důkazy svědčí spíše pro), takovéto kruté týrání dětí systémem, který je má jménem státu chránit, je zcela nepřijatelné a svou krutostí velmi připomíná praktiky všeobecně odsuzovaného Barnevernetu.
Zaklínání se právem dítěte na kontakt s oběma rodiči a na výchovu obou rodičů je naprosto liché a falešné. Právo nelze oprávněnému vnucovat násilím, a to ani psychickým a citovým. Násilím lze vymáhat pouze povinnost. Povinnost stýkat se s oběma rodiči zákon dětem neukládá. V těchto případech tedy nejde o realizaci práva dítěte na kontakt s oběma rodiči, ale pouze o realizaci práva rodiče na kontakt s dítětem, a to jen v tom případě, že rodič o kontakt s dítětem usiluje.
Jinak by totiž stát musel zasahovat i v těch případech, kdy se rodič se svým dítětem z vlastní vůle nestýká, i když by si to dítě sebevíc přálo. Jestliže je dítě vychováváno jenom jedním rodičem nebo je dokonce v ústavu, a rodiče na ně „zapomněli“, i kdyby stokrát prosilo státní orgány o to, aby mu kontakt s rodičem resp. rodiči zajistili, nepochodí.
Stát mu rodiče nepřivede, ani je nebude pokutovat za to, že se se svým dítětem nekontaktuje. U nás se pouze pokutuje ten rodič, který se přes zákaz při neplánovaném setkání s dítětem přivítá. Měla snad matka před dětmi prchnout nebo je zcela ignorovat? Jak to, že „právo dítěte na oba rodiče“ stát zajišťuje jen vůči těm dětem, kde o kontakt usiluje rodič? Jak to, že toto právo stát nezajišťuje všem dětem? Jsou snad práva dětí, o které rodič nejeví zájem, hodny menší ochrany ze strany státu než dětí, kde o kontakt s nimi usiluje rodič? Nejedná se o zjevnou diskriminaci dětí, o něž rodič nebo dokonce oba rodiče nejeví zájem?
Podle Úmluvy o právech dítěte i podle našich zákonů musí být při jakékoli činnosti úřadů a státních i nestátních institucí předním hlediskem zájem dítěte. Názory dítěte, jeho přání a citové vztahy je při tom třeba brát v úvahu. A jestliže se v trestním řízení postupuje v pochybnostech ve prospěch viníka, je nutné, aby se v pochybnostech postupovalo ve prospěch dítěte, zejména, aby se mu věřilo.
