Proti odebírání dětí norským Barvevernetem a jeho praktikám se u nás i ve světě konají demonstrace. Česká sociálka ale nezůstává pozadu – tehdy, když dítě odmítá kontakt s rodičem, který o kontakt usiluje.
Tím spíš, pokud si matka dovolí oznámit, že došlo k pohlavnímu zneužívání. Pak se vytáhne zbraň velkého kalibru – indoktrinace dítěte a syndrom zavrženého rodiče. A dítě se strčí do ústavu, aby se naučilo mít rodiče rádo.
Jeden takový otřesný případ se právě děje na Plzeňsku a týká se dvou malých chlapců.
Matka se obrátila na odborníky s tím, že v průběhu roku 2014 si všimla změny v chování u šestiletého syna a částečně i u tříletého Honzíka a že starší Péťa se jí posléze svěřil s tím, co mu v noci dělá otec. Proto se koncem roku 2014 odstěhovala ze společné domácnosti, otce o svém podezření informovala a nabídla mu, že se s dětmi může stýkat, ale jen za její přítomnosti. Otec však za Péťou chodil tajně do školy, což chlapce dál stresovalo. Matka proto na doporučení psycholožky podala trestní oznámení. Dvě psycholožky, dětská lékařka i dvě dětské psychiatričky považovaly sdělení chlapce za věrohodné a doporučovaly nevystavovat chlapce traumatizujícím a stresovým situacím, včetně zákazu kontaktu s otcem. Znalec PhDr. Karel Bröckl, přibraný soudem, však doporučil zintenzivnění účasti otce na výchově dětí. Soud prvního stupně vzápětí předběžným opatřením určil otci běžný víkendový kontakt - přestože policie ve věci prováděla šetření pro podezření z pohlavního zneužívání. Odvolací soud toto rozhodnutí právě s ohledem na probíhající šetření zrušil. Policie i s přihlédnutím ke znaleckému posudku PhDr. Bröckla případ odložila. V trestním řízení se totiž postupuje podle zásady „v pochybnostech ve prospěch viníka“. Tím spíš, pokud podezřelý jednání popírá. To ovšem neznamená, že ke skutku nedošlo. Matka se poté na doporučení policie obrátila na soudní znalkyni z FN Plzeň Mgr. Petru Sumcovovou, kterou si našla v seznamu znalců plzeňského krajského soudu. Ta ve svém znaleckém posudku dospěla k následujícím závěrům: „Nezletilý vykazuje známky, které se velmi často objevují u sexuálně zneužívaných dětí. Vykazuje známky reakce na stres s výkyvy v době retraumatizace – vyšetřováním či kontaktem s otcem. Na základě všech zjištěných skutečností a rozborem situace docházím k odůvodněnému podezření, že porucha je zapříčiněna sexuálním zneužíváním otce, a dále dochází k sekundární traumatizaci nezletilého při opakovaných vyšetřeních, a zejména pak při konfrontaci s nevěřícím postojem okolí.“ Znalkyně se přesvědčivě vypořádala i se závěry znalce Bröckla. Mimo jiné uvedla, že „podrobným rozborem vývoje problému dospěla k závěru, že tendence matky bránit otci ve styku s nezletilými a výrazně negativní reakce její rodiny vůči otci je s větší pravděpodobností důsledkem a nikoli příčinou sdělení o pohlavním zneužívání, tak jak je popsal nezletilý během vlastního znaleckého zkoumání dne 3. 10. 2015.“ Okresní soud v Plzni-město přibral jako revizní znalkyni PhDr. Moniku Kopárkovou, která ve svém posudku z dubna 2016 (tedy rok a půl poté, kdy k jednání mělo docházet) dospěla k závěru, že „ponechání nezletilých dětí ve výlučné péči matky je za současné situace zvýšeně rizikové ve smyslu narušení psychického zdraví a vývoje dětí. Výchovné prostředí matky je paranoidně nastavené s nepřiměřeným tlakem na děti v souvislosti s probíhajícími řízeními.“ Jako jednu z doporučovaných variant uvedla přechodný zákaz styku dětí s matkou po dobu navázání vztahu dětí s otcem s následným postupným rozšiřováním styku dětí s matkou za striktně stanovených podmínek a počáteční asistence. Zabývat se závěry posudku PhDr. Sumcovové jí soud neuložil. Na základě posudku PhDr. Kopárkové podal orgán sociálně-právní ochrany dětí ÚMO Plzeň 1 dne 27. 4. 2016 návrh na vydání tzv. rychlého předběžného opatření na umístění dětí do ústavního zařízení a na zákaz styku matky s oběma dětmi. Téhož dne soudkyně Okresního soudu Plzeň-město Mgr. Dobroslava Žižková návrhu v plném rozsahu vyhověla a ještě téhož dne byli sedmiletý Péťa a čtyřletý Honzík přímo ze školy a ze školky odvezeni do ústavu. Jsou tam již dva a půl měsíce. Matka má nadále absolutní zákaz styku s dětmi, nesmí jim předávat dárky (ani k narozeninám) ani jakékoli vzkazy. Zařízení má „sociálkou“ zakázáno podávat matce jakékoli informace – prý mají „zakázku“ znovu navázat kontakt dětí s otcem. Za to, že se matka při neplánovaném setkání mimo zařízení s dětmi přivítala a objala je, jí soudkyně uložila pokutu v řádu tisíců korun. V zájmu dětí by zřejmě bylo, aby se otočila a dělala, že je nezná.
Jak tento krutý experiment děti snášejí, je patrno ze zpráv ústavní psycholožky, z nichž cituji:
„9. května 2016
(Čtyřletý) Honzík se mlátí pěstmi do hlavy, při jakékoliv nepohodě. Dle referencí tet se zhoršil v chování, je nejistý, byl dokonce velmi agresivní na další dítě v zařízení, které surově zkopal, kvůli tomu, že mu sebralo lízátko. Často pláče, při jakékoliv nepohodě říká, že chce za maminkou, je zoufalý, neví, komu má věřit a cítí se slabý a bezmocný. Vykřikuje, že by potřeboval něco udělat, ale nemůže, protože nemá sílu. Je velmi stresovaný, nešťastný a emocionálně labilní. Emoce jsou však přiléhavé, odpovídají aktuální stresové zátěži dítěte, které bylo izolováno od matky z pečujícího prostředí a zároveň ztratilo náhle všechny dosavadní silné emocionální vazby.
Reagoval nadšeně na příchod strýce, těšil se na pobyt venku s ním. (pozn.: na návrh otce byl strýci kontakt s dětmi soudem zakázán).
Petr je velmi uzavřený, kontakt s otcem navazuje velmi obtížně, při jeho příchodu se točí k němu zády, nepozdraví, nerozloučí se, když otec odchází.
Provedena cesta pro děti, terapie s cílem pomoci Péťovi uvolnit nahromaděné emoce a zlepšit schopnost je komunikovat. Péťa velmi dobře spolupracoval, brzy se rozplakal a sdílel hluboké pocity nesvobody, strachu a lítosti. Obává se, že neumí „dávkovat pravdu“, aby jí nebylo moc a něco tím zlého nezpůsobil. Bojí se, že už maminku neuvidí. Má strach z toho, že mu nikdo nevěří. Obává se budoucnosti, neví, co s ním a bratrem bude, snaží se situaci porozumět a vyrovnat se s ní. Je zjevné, že jeho křehká psychika je vystavována zátěži, která může vážně ohrozit jeho další psychický vývoj. Výrazně zadrhává v řeči. Viděla jsem jej po týdnu a vnímám zhoršení jeho psychického stavu. O otci vůbec nemluvil, všechny kladné emoce nalézá ve vzpomínkách na matku a na společné zážitky. Vnímá bratra Honzu, jak je zoufalý, hodnotí to tak, že on je ještě malý a neví, že je to zbytečné. Má o něj starost, ale do jeho emocionálních výlevů se většinou nezapojuje, dokonce se dá říci, že se od nich distancuje. S otcem se Petr vůbec nerozloučil, se strýcem ano, objetím.
Otravní Tomášové – často za nimi přicházejí, Honzík se mi je se mi je snažil i namalovat. Malé nelidské příšerky, které stále žerou, všechno, koušou, a nedají se poslat pryč. Dráždí.
Rozhovor s otcem dětí a strýcem. Oba byli upozorněni na alarmující psychický stav dětí, dle mého názoru a dle názorů zúčastněných tet se za poslední týden výrazně zhoršil. Děti nesmírně trpí odloučením od matky, nechápou nastalou situaci, považují se za její viníky (hlavně Péťa, protože jsem říkal pravdu). Po odchodu otce a strýce se Honzík pomočil a velmi plakal, volal maminku, byl vyčerpaný a zoufalý.
Osobně považuji celou vzniklou situaci za více než nešťastné řešení rodinného konfliktu, kterým děti natolik trpí, že je vážně ohrožen jejich další psychický vývoj.
Dle mého názoru se jedná o systémové týrání.
Současný stav také neprospívá původnímu smyslu umístění dětí, kterým měla být rehabilitace vztahu k otci. Děti byly vykořeněny ze svého, dosud stabilního a milujícího prostředí, zbaveny všech jistot a možností kontaktu s matkou, na kterou jsou citově hluboce vázány. V takové situaci nelze předpokládat, že budou budovat nový, zdravý vztah k otci, spíše naopak. Vnímají také jako nespravedlivé a nepochopitelné, že otce vídat mohou a matku ne.
12. 5. 2016
Dnes proběhlo setkání OSPOD a pracovníků zařízení k projednání záležitostí sourozenců. Vyjádřila jsem znepokojení nad zhoršujícím se psychickým stavem obou chlapců. Stupňuje se jejich separační úzkost, kterou projevují každý svým individuálním způsobem.
Péťa se zcela uzavírá do sebe, žádné emoce neprojevuje, pouze v úzkém individuálním kontaktu s psychologem vyjadřuje úzkost, strach mluvit pravdu, protože mu prý stejně nikdo nevěří a pak se může stát ještě něco horšího a on je bezmocný.
V týdnu (v pátek 13. 5.) se ve škole psychicky zhroutil, byla přivolána teta, aby jej odvedla. Jen kňoural, nemluvil, jako zvířátko a po příchodu do zařízení ihned usnul. Učitelka byla poučena. Petr má tendenci unikat ze subjektivně velmi náročné reality do světa matematiky a logických her, kde se cítí relativně bezpečně. Je velmi pasivní, emoce v běžných denních situacích v zařízení projevuje velmi sporadicky, plní svoje povinnosti. Pookřeje jen při hře, kde má důležitou roli, organizuje hru. Velmi dobře reagoval na přítomnost strýce – běhal, byl se strýcem ve fyzickém kontaktu, který sám vyhledával a smál se.
Honzík naopak verbalizuje svoje pocity bezmoci, opuštěnosti, zmatku a zoufalství. Má tendenci se neustále obviňovat a trestat, reaguje tak i na drobné podněty. Bouchá se pěstmi do hlavy, pláče, volá maminku. Je zoufalý, zmatený a cítí se opuštěný a slabý. Toto se dělo opakovaně i při návštěvách.
Při dnešním pozorování dětí Honzík vykřikoval: „Já nejsem k ničemu, nikoho nemusím mít, ochráním se sám! Nemusím být s nikým, nemusím žít s nikým, nemusím žít! Mně je všechno šumák! S nikým se nebudu dohadovat! Je mi jedno, když umřu!“ Jednalo se o zcela neadekvátní reakci na drobný nepříjemný podnět (rozbité autíčko). Je to poprvé, kdy se u Honzíka objevily myšlenky na smrt. Zklidnil se trochu pouze intenzivním fyzickým kontaktem, kdy jsem ho hladila a vyjadřovala účast. Děti byly zabavené, hráli jsme společně hru s autíčky a povídali si. Při rozhovoru chlapci spojují většinu pozitivních emocí s matkou, hovoří o tom, co společně podnikali, Péťa vyprávěl o hře na housle, což ho baví. Řešíme, zda by tady mohl housle mít, aby mu je někdo nezničil. O otci vůbec nemluví, ani když jsou k tomu vedeni v rozhovoru psychologem.
Oba chlapci dle mého pozorování a dle pozorování tet v zařízení opakovaně hovoří o imaginárních postavičkách „otravných Tomášů“, kteří je chodí otravovat a dráždit, pokoušejí je a nedají jim pokoj. Dnes se to také opakovalo. Stalo se to také v přítomnosti otce a strýce. Jedná se pravděpodobně o psychický obranný mechanismus, doporučuji o tom mluvit a pozorovat, případně zapisovat reakce dětí, kdy a po jakém podnětu nastávají.
Pozoruji u Honzíka nejen regresi ve vývoji (pomočení se), časté sebepoškozování (bouchání se pěstmi do hlavy), únik do fantazie (otravní Tomášové), ale také volání o pomoc a snahu vyjádřit hlubokou míru zoufalství, které Honzík prožívá (myšlenky na smrt). Jedná se o extrémní zátěž křehké psychiky malého dítěte.
Informovala jsem dnes OSPOD o tom, že jsem v pondělí 9. 5. mluvila s otcem i strýcem dětí (za přítomnosti soc. pracovnice) a apelovala na ně v tom smyslu, že pobyt v našem zařízení a především náhlé totální odloučení od matky dětem neprospívá, závažně je poškozuje a vnímám po týdnu výrazné zhoršení psychického stavu dětí. Ačkoliv všichni zaměstnanci našeho zařízení dělají maximum pro to, aby probíhal co nejlépe, je v zájmu dětí, aby se oba rodiče co nejdříve dohodli na smysluplné spolupráci a znovu přehodnotili svoje vzájemné postoje a hledali jiné možnosti řešení, které by nebylo tak zatěžující pro děti. Vzhledem k tomu, že smyslem pobytu dětí zde je umožnit otci dětí znovunavázat s nimi kontakt, aby došlo k rehabilitaci jejich vztahu k otci, považuji za nezbytné důrazně upozornit na nereálnost takového očekávání, protože není možné budovat nový pozitivní vztah ke komukoliv v okamžiku, kdy je dítě náhle ohrožené a ztrácí všechny dosavadní jistoty. Absolutní ztráta kontaktu s matkou a náhlá změna výchovného prostředí vytváří závažný stres a může znamenat vážné a nevratné poškození psychiky dětí,“ (konec citátu).
Co říci závěrem? Ústavní psycholožka byla z případu odvolána (její zprávy získala matka, která mi je předala, až po velkých obstrukcích od orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Na základě rozhodnutí tohoto orgánu jsou děti vydávány na pobyt k otci. Ať již k pohlavnímu zneužívání došlo, nebo ne, takovéto kruté týrání dětí systémem, který je má jménem státu chránit, je zcela nepřijatelné. Podobná traumata u nás zažívají ročně desítky dětí. Z tohoto důvodu se obracím na MPSV, Krajský úřad Plzeňského kraje, poslance a senátory i další politiky se žádostí o pomoc Honzíkovi a Péťovi (pozn.: jména jsou změněna) a o zajištění, aby k podobným krutostem vůči dětem ve jménu státu již nedocházelo. Podle Úmluvy o právech dítěte i podle našich zákonů musí být při jakékoli činnosti úřadů a státních i nestátních institucí předním hlediskem zájem dítěte. Názory dítěte, jeho přání a citové vztahy je při tom třeba brát v úvahu. A jestliže v trestním řízení postupuje v pochybnostech ve prospěch viníka, je nutné, aby se v pochybnostech postupovalo i ve prospěch dítěte.
