Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Děti potřebují rodiče, ne profíky

5. 06. 2016 14:07:11
Nikdy nezapomenu na slova, jež mi v prvních dnech a měsících řekly moje dcery, které se mi „narodily“ jako školačky.

Osud první z nich jsem znala z trestního spisu – byla odebraná z rodiny v pěti letech i se svým dvouletým bratříčkem, když vylezla do otevřeného okna v šestém patře a křičela o pomoc.

Monotónním a tichým hlasem, jako by pro sebe, mi později vyprávěla:

Když jsme byli u tý starý mámy, tak jsme tam pořád leželi na zemi. Oni nám neudělali postýlku, tak jsme museli ležet na zemi. A pořád jsme se báli, že nás budou bít. Ta máma byla moc zlá a ten táta byl taky zlej... A pořád jsme měli hlad. Oni nám nedávali nic jíst, jenom chleba a vodu. A to přece nejde, jenom chleba a vodu. Odmlčela se a po chvilce dodala: „Oni chtěli, abysme umřeli.“ Na můj dotaz, kdo to chtěl, že to snad není možné, důrazně a udiveně, že to nechápu, odpověděla: „No přece ty starý rodiče to chtěli, ale Románek, ten to nechtěl. A zase tichým hlasem pokračovala: „O Románka já jsem se starala. Ale pak tam přišlo moc lidí a zachránili nás a dali nás do školky.“

Autoři nové koncepce péče o děti, prosazované od roku 2009, by možná nevěřili, že šestileté dítě ohodnotí umístění do diagnostického ústavu jako záchranu. Dali by je do přechodné pěstounské péče, nejspíš každého jinam, jak se nyní děje. Většina přechodných pěstounů totiž chce jen jedno dítě, a to co nejmenší. Přitom rozdělení sourozenců je pro ně až na výjimky velmi traumatizující.

Věrka na Románka pořád vzpomínala, a to i v dospělosti. On jako dvouleté batole byl umístěn do zdravotnického dětského domova a brzy osvojen, ona přešla podle věku do školského zařízení. Setkali se až po třiceti pěti letech. Stačil k tomu jeden dopis na Evidenci obyvatelstva s prosbou, aby osvojenému muži s uvedením původního jména a přibližného data narození předali vzkaz a spojení na jeho sestru. Identifikace se povedla a vzkaz byl brzy vyřízen s tím, že osoba (ne tedy sestra) uvedeného jména a telefonního čísla by se s ním chtěla zkontaktovat. Jirka do té doby nevěděl, že je osvojen a byl to pro něj šok. Ale byl rád a všichni celkem čtyři sourozenci (tři už se našli dříve) byli šťastní, že se setkali. Na můj dotaz, jestli by bylo lepší, kdyby mu to rodiče prozradili, bez váhání odpověděl, že rozhodně ne. Řekl, že je rád, že prožil dětství tak jako každé jiné dítě, a že by mu to určitě vrtalo hlavou a přidělávalo zbytečné starosti. Svým rodičům tedy rozhodně nezazlívá, že ho těch starostí uchránili. Stejně tak mladší sestra Věrky, které to rodiče řekli v 18 letech. Věrce už je teď 42 let a má dvě šťastné děti, pro které jsem normální babička, tak jako pro ostatní děti mých dětí.

Ale to jsem odbočila.

Věrka se první dny ode mě nechtěla ani hnout. Když jsme jely do školy, snad měsíc se mě každý den ptala: „Jsi maminka?“ A když jsem přisvědčila, vždycky řekla: „Já tě mám strašně ráda.“ Záhy si začala svou pochroumanou psychiku uzdravovat fantazií, aby aspoň trochu zakryla ty otřesné vzpomínky. Z ničeho nic třeba řekla: „Pamatuješ, jak jsi mě vozila v kočárku? A jak jsi mě nosila, když jsem měla zlomenou nohu?“ A já jsem s ní tu hru hrála, protože jsem tušila, že to potřebuje. A ona byla šťastná, i když určitě věděla, že to je jen hra.

Jednou před spaním mi řekla:

„Když jsem byla v tom Krompachu, tak jsem tam každý den brečela. Protože jsem moc chtěla tu novou maminku a strašně jsem se bála, že už žádnou nedostanu. Ale pak jsi přišla ty a ty jsi si mě vybrala a já jsem si vybrala tebe. A teď už budeme pořád spolu.“

Vůbec si nedovedu představit, že bych Věrce i ostatním svým dětem, které mě od prvního dne spontánně oslovovaly „mami“, řekla, že nejsem žádná jejich máma. Že mají tu svoji a že mým úkolem je vrátit je k ní, anebo do roka předat do jiné rodiny. Citově vyprahlé děti okamžitě přilnou k dospělému, který by mohl být jejich rodičem. Je to největší touha a potřeba všech dětí – mít mámu a tátu, nebo alespoň jednoho z nich.

Jenže podle nové koncepce MPSV jsem jako pěstounka selhala. Pěstouni, a to nejen přechodní, ale i ti dlouhodobí, si totiž nesmějí svěřené dítě přivlastňovat. Musí mu vtlouct do hlavy i do srdce, že nejsou žádní jeho rodiče, a že jejich hlavním úkolem je vrátit dítě jeho skutečným rodičům. Pěstouni totiž nejsou osvojitelé a nesmějí se k dítěti jako osvojitelé chovat. Je chyba, když se nechají oslovovat jako rodiče. Musí to být profíci, kteří nepřipustí, aby k nim dítě navázalo vztah jako k rodičům. Přece má ty svoje, i když ho týrali, zneužívali nebo na něj úplně zapomněli. Protože propagátoři nové koncepce jsou schopni vychovat každého rodiče, ať je to psychopat, agresor, těžký alkoholik nebo feťák. Stačí jen mít rozvinuté služby pro rodiny, a děti se k nim budou vracet po tisících. Loni to sice bylo jen 129 dětí, které se vrátily do biologické rodiny z celkem 13 tisíc vyrůstajících v pěstounské péči, ale to jen proto, že ty služby se za sedm let od zahájení transformace péče o ohrožené děti ještě úplně nerozvinuly. Stamilióny sice raději než na služby dáme na zbytečné vzdělávací kurzy, ale ve svém úsilí o rozvoj služeb a profesionalizaci pěstounské péče nepolevíme!

Známý a před rokem 2009 všemi přijímaný výrok pana profesora Matějčka, že „dítě přijímá jako rodiče toho, kdo se k němu jako rodič chová“, už neplatí.

Zajímavé je, že zvířata, když se ujmou cizího mláděte, se k němu chovají s rodičovskou láskou, úplně stejně jako k mláděti vlastnímu, viz třeba https://www.youtube.com/embed/OfEw44cVJvY. Neznají sice zákony, koncepce ani transformace, ale mají přirozený rozum a cit. Vědí, co každé mládě potřebuje. Jen ti, co tvoří koncepce, to nevědí.

Autor: Marie Vodičková | neděle 5.6.2016 14:07 | karma článku: 38.09 | přečteno: 2206x

Další články blogera

Marie Vodičková

Holčička svůj boj o pěstounskou rodinu vyhrála

Nyní dvanáctiletá Bety ještě před rokem prožívala díky „modernímu“ pohledu na pěstounskou péči nejtěžší období svého života. Matka ji dala v půl roce do rodinného Klokánku v Dubí s tím, že nemá bydlení ani peníze.

13.5.2017 v 0:34 | Karma článku: 38.89 | Přečteno: 2961 | Diskuse

Marie Vodičková

MPSV: Čím hůře, tím lépe

Ministerstvo práce a sociálních věcí vysvětluje enormně se zvyšující počty ohrožených dětí tím, že se v posledních letech daří odhalit více případů.

30.4.2017 v 21:13 | Karma článku: 37.39 | Přečteno: 6412 | Diskuse

Marie Vodičková

Dva případy a všemocní znalci

Případ první: Příběh dvou chlapců (nyní 5 a 8 let) z Plzně, odebraných v dubnu 2016 do ústavu proto, že odmítali otce (blíže http://vodickovamarie.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=535813), má i nadále smutné pokračování.

13.2.2017 v 9:25 | Karma článku: 26.30 | Přečteno: 1256 | Diskuse

Marie Vodičková

Jménem republiky zničené dětství i zničené zdraví

Desetiletý Jiří Kronhoffmann se měl na základě rozhodnutí soudu také naučit lásce k otci. Strávil tři měsíce v ústavu, šest let v péči násilného otce, přes dva roky neviděl matku.

22.10.2016 v 22:30 | Karma článku: 33.66 | Přečteno: 1839 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Stručný vzkaz všem nevolícím voličům

Je známým faktem, že nízká volební účast nahrává extrémistickým subjektům. Proč? Protože otrávený umírněný volič se na to prostě vykašle, kdežto naštvaný příznivec extrémistů jde a na just jim to tam hodí.

20.10.2017 v 18:39 | Karma článku: 18.34 | Přečteno: 498 | Diskuse

Jaroslav Čejka

Zvítězí pravda a láska, anebo lež a nenávist?

Kdyby bookmakeři přijímali sázky na odpověď na otázku v titulku, vsadil bych směle na vítězství lži a nenávisti. Proč? Protože lídři všech favorizovaných stran nám předváděli především lži, nenávist a osočování svých protivníků.

20.10.2017 v 16:13 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 703 |

Alena Kulhavá

Moji deváťáci zůstali jak opaření stát, když vešli do krypty, kde zahynul Gabčík a Kubiš

Jindy velmi rozverní, na holky, fotbal (ale už i společenské dění a svět) orientovaní habáni zůstali stát, mě i některým z nich zamrazilo a ukápla slza. Proč?

20.10.2017 v 14:55 | Karma článku: 30.51 | Přečteno: 1090 |

Jakub Kouřil

Žebra a maso České republiky

V průběhu plánovaného drancování a vysávání České republiky, už není z čeho brát. Žijeme v prázdné skořápce, v transitní zemí, přes které se přehnalo hejno kobylek. Za sebou zanechaly mezinárodní úmluvy, obchodní smlouvy, zákony..

20.10.2017 v 14:03 | Karma článku: 15.62 | Přečteno: 532 | Diskuse

Tomáš Gayer

Předvolební pohledy 13. - Den, kdy konečně zvítězila pravda a láska....

Podlední díl z cyklu Předvolební pohledy: Tentokrát, jak bude vypadat den, kdy konečně zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí....

20.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 18.46 | Přečteno: 437 | Diskuse
Počet článků 18 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3352

Od roku 1990 do konce roku 2015 jsem pracovala ve Fondu ohrožených dětí, před tím 22 let na prokuratuře, později přejmenované na státní zastupitelství, na úseku ochrany dětí. I když zůstávám nadále členkou FOD a fandím Klokánkům, založila jsem spolu s dalšími bývalými pracovníky FOD Sdružení na ochranu ohrožených dětí (www.sood.cz), jehož cílem je obnovit co nejvíc z těch činností, které FOD přestal vykonávat. Je smutné, že ohrožených dětí u nás stále přibývá, že záchranná síť je tak děravá a každý další zákon, který má děti chránit, je horší než ten předchozí. Současné legislativě a jejím žalostným dopadům v praxi bych se na své blogu chtěla věnovat nejvíce. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.