Soukromí důležitější než rodina

Z podnětu Úřadu pro ochranu osobních údajů jsem za Fond ohrožených dětí již třetím rokem prošetřována z hlediska spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji. Přesto, že dříve až na výjimky a od roku 2009 bez výjimek k tomu máme souhlas zákonného zástupce.

Nalézt dítěti rodinu s pomocí fotografie, když jinak se to nedaří, je u nás zločin. Ani tyto děti „nikdo nechtěl“:

• Pětiletý chlapec s rozštěpem páteře,
• Tříměsíční holčička s Downovým syndromem,
• Osmiletý romský sluchově postižený chlapec,
• Tříletá holčička s Downovým syndromem,
• Dvouletý nevidomý mentálně opožděný chlapec,
• Tříletá nevidomá holčička,
• Nevidomý šestiměsíční chlapec,
• Devítiletý nevidomý chlapec se středně těžkým mentálním postižením, autista,
• Sedmiletý nevidomý poloromský chlapec a desetiletá nevidomá romská dívka

To je jen zlomek těch, které díky zveřejnění své fotografie a zdravotního stavu na internetových stránkách a ve zpravodaji Fondu ohrožených dětí získaly náhradní rodinu. Náhradní rodiče, kteří si je sami podle fotografie našli, jsou šťastní. Z  jejich dopisů vyjímám:

• „Díky zpravodaji FOD jsme před šesti lety mohli nabídnout nový domov tehdy osmiletému Tomáškovi, jinak  bychom měli velmi malou šanci se někdy potkat. Tomáš jako nevidomé dítě, s autismem a těžkou retardací moc vyhlídek na novou rodinu neměl.“

• „Myslíme si, že to není jen názor naší rodiny, která díky Vaší skvělé práci získala úžasného člena rodiny. Byl to roční chlapeček s problémovou diagnózou (osteogenesis imperfecta), který by asi bez Vaší práce zůstal dlouho (možná navždy) v ústavu. Chlapečka s touto diagnózou jsme si vybrali na Vašich stránkách a okamžitě se stal miláčkem celé široké rodiny i našich přátel. Ústavní deprivaci plně dohnal a je to moc šikovný a nadaný chlapec. I jeho nemoc zvládáme, a to jen díky tomu, že jsme se o ní dozvěděli předem a mohli jsme si nastudovat, do čeho jdeme. Nemoc jsme předem konzultovali s odborníky, abychom byli připraveni.“

• „Jsem jedna z pěstounek, která si našla dceru ve zpravodaji FOD. Kdybych ji neviděla v inzerátu, tak by se nikdy nedostala do rodiny. Byla umístěna v ÚSP – je těžce mentálně retardovaná. Už je u nás osm let a letos oslavila čtrnácté narozeniny. Nevím, proč úředníci nepochopí, že i takové děti (s různými handicapy) chtějí mít rodinu. Jiná cesta, než že se zveřejní, co má dítě za problém, není.“

• „Kristýnka se narodila s Downovým syndromem a my ji viděli na Vašem portálu. Bez této informace by se k nám nikdy nedostala. Kristýnka se díky Vám vyvíjí jako průměrné dítě a nijak výrazně se neopožďuje. I my kolikrát přestáváme věřit, že trpí tímto postižením. Naše sociální pracovnice je velice udivená, jaké dělá pokroky. Co by asi dělala v ústavu?“

• „Díky Vašemu zpravodaji jsme si před 14 lety přivezli z kojeneckého  ústavu dceru a před rokem jsme přijali do pěstounské péče 17letého chlapce a 16letého do hostitelské péče. Kdyby tyto děti nebyly zveřejněny ve Vašem zpravodaji, se vší pravděpodobností by byly pro úřady neumístitelné.“

• „Náš Alexandr se díky vám před třemi lety dostal z ÚSP do naší náruče, kde „přímo rozkvetl“, jak konstatovala jeho sociální pracovnice u soudního jednání. Je tomu asi tři a půl roku, kdy jsme se o něm dozvěděli z vašeho zpravodaje jako o nevidomém chlapci. Když jsme se o něj začali zajímat více, dozvěděli jsme se, že se už nenachází v KÚ v Praze, ale že byl převezen do ÚSP. Hned nás napadlo, že jeho stav bude vážný a že se nebude jednat pouze o zrakové postižení. Skutečnost byla zdrcující. Saša neudržel ani hlavičku a mentální věk byl na úrovni několikaměsíčního dítěte. Kladli jsme si s manželem otázky, zda péči o úplného ležáka, kterého je třeba krmit mixovanou stravou a napájet po lžičkách, zvládneme. Cit zvítězil, a tak přišel Saša do naší rodiny. Stále je to dítě ležící s těžkým postižením zraku a nízkým mentálním věkem, ale už to není dítě těžce dehydrované, apatické a bez chuti k životu. V jeho šťastném úsměvu, kterým nám neustále vyjadřuje vděk za péči, kterou mu věnujeme, je vidět obrovská změna proti stavu, v kterém se nacházel v ústavní péči. Saša je sluncem našeho domova, které svítí za každého počasí v každém ročním období.“

Už před padesáti lety získaly handicapované děti rodinu díky fotografiím zveřejněným v časopisu Vlasta.

Nyní již zesnulý pan prof. Zdeněk Matějček o tom hovořil ve svém diskusním příspěvku na Setkání pracovníků kojeneckých ústavů v listopadu 2002 (viz Sborník přednášek z této akce):

„Bylo to v časných letech šedesátých, kdy pan docent A. Mores z Olomouce dal do Vlasty inzerát, že tři děti »hledají rodiče«. Byly u toho fotografie a stručný výklad. Jeden chlapec byl zcela nevidomý, druhý měl jen jedno očičko a třetí byla malá Romka…Během několika dní dostal docent Mores 150 žádostí o tyto děti, z toho 40 o nevidomého chlapce. Pan docent mi všechny ty žádosti poslal, abych je prý nějak roztřídil a vyvodil z toho nějaké závěry. Závěr byl jeden, že totiž žadateli jsou lidé různého vzdělání a různého společenského postavení (od dělníků na státním statku až po univerzitní profesory), že neplatí ani žádné zeměpisné či jiné vnější kritérium (byli tam lidé od Aše až po Košice, lidé věřící i nevěřící, bohatí i chudí) - ale že jde vesměs o lidi, kteří jsou ochotni se těchto dětí ujmout, protože to tyto děti potřebují a protože oni (tj. ti žadatelé) to »potřebují« také. Ukázalo se, že je tu určitý potenciál dobré vůle, ochoty, schopnosti a čeho všeho ještě, co lze obrátit ve prospěch opuštěných dětí. Nebýt statečného docenta Morese a jeho inzerátu, nic bychom nevěděli a nic dobrého neudělali. A to byl, prosím, začátek tažení za obnovení pěstounské péče u nás.“

Tehdy to úřadům nevadilo. Dokonce byl o tom natočen i dokumentární film s názvem „Lidé“.

Za dvacet let se Fondu ohrožených dětí podařilo najít náhradní rodinu pro více než sedm set dětí, pro které stát rodinu neměl. Člověk by očekával, že představitelé úřadů budou potěšeni. Ale omyl!

Podle Úřadu pro ochranu osobních údajů se pracovníci FOD dopustili zločinu. Trestní oznámení ÚOOÚ je stále v šetření.

Zástupkyně veřejného ochránce práv RNDr. Jitka Seitlová nás obviňuje ze „svévolného zasahování do soukromého života dítěte a z nezákonných útoků na jeho čest a pověst“. Zásah do práva a důstojnosti dítěte je podle ní nevratný a neodčinitelný. Nepravdivě navíc uvádí, že se jedná o přímé zprostředkování z nabídky dítěte komukoli, ačkoli děti, pro které takto hledáme rodinu, jsou s rodinou seznamovány až na základě rozhodnutí příslušného úřadu nebo soudu.

Ředitel odboru rodiny a dávkových systémů Ministerstva práce a sociálních věcí PhDr. Miloslav Macela je toho názoru, že souhlasy rodičů s uveřejněním fotografie dítěte, které nyní u všech zveřejněných fotografií máme, jsou neplatné pro hrozbu střetu zájmů mezi zákonným zástupcem a dítětem. Ale v čem ten střet vězí? Rodič chce, aby jeho dítě, o které nemůže sám pečovat, netrávilo celé dětství v ústavu. A to si určitě přeje většina dětí. Prý si to přeje i stát. Vždyť v zákoně o se rodině říká, že přednost před ústavní výchovou má náhradní rodinná péče. Tak kde je ten střet? Pokud jde o starší děti, máme souhlas i jejich. Ale ty podle ředitele Macely nechápou, že „šíření osobních údajů na internetu, v tiskovinách a v jiných médiích může mít nezvratný a stigmatizující dopad do jejich soukromí“.

Ani já to nechápu. Zato znám mnoho nezvratných dopadů ústavní výchovy na život dítěte. Podle výzkumu profesorky Jarmily Koluchové až čtvrtina dětí umístěných v ústavech sociální péče se tam dostala vlivem ústavní deprivace. V rodinném prostředí by tyto děti byly schopny absolvovat nejen zvláštní, ale mnohé i základní a střední školu. Také naše zkušenosti to potvrzují. Čtyřletá dívka umístěná pro nevzdělavatelnost z kojeneckého ústavu do ÚSP, kterou její nová máma viděla v našem zpravodaji, nevzdělavatelná určitě není. Navštěvuje základní školu. Ve stanovisku MPSV se dále uvádí, že „v zákoně je vyjádřena nepřenosná odpovědnost státu za zajištění zprostředkování náhradní rodinné péče“. Ministerstvo práce a sociálních věcí eviduje víc než tisíc dětí nahlášených ke zprostředkování náhradní rodinné péče, ale marně. Rodinu pro ně nemá. Co dělá pro to, aby se své odpovědnosti za stát zhostilo? Praxe jednoznačně potvrzuje, že bez zveřejněné fotografie nemá většina handicapovaných dětí šanci rodinu najít.

Nikdy nezapomenu na slova šestileté holčičky, která se později stala mou dcerou. Jednou večer mi tiše řekla: „Když jsem byla v tom Krompachu, tak jsem tam každý den brečela. Protože jsem moc chtěla tu novou maminku a strašně jsem se bála, že už žádnou nedostanu. Ale pak jsi přišla Ty a Ty jsi si mě vybrala a já jsem si vybrala Tebe. A teď už budeme pořád spolu.“

Kolik asi dětí novou mámu ani tátu kvůli ochraně soukromí „nedostane“? Není Vám jich líto?