Zda a který z rodičů dítětem manipuluje a zda by nebylo dítěti lépe u rodiče druhého? To by se nejlépe poznalo při několikadenním pobytu celé rodiny za účasti psychologa, mediátora a terapeuta.
Devítiletá dívka se svěřila matce, že ji zneužívá otec, v té době gambler, alkoholik a násilník. Matka podala trestní oznámení. Otec skutek popřel, psycholožka označila nezletilou za nevěrohodnou. Nález, odpovídající podle znaleckého posudku z oboru gynekologie verzi dítěte, vysvětlila tím, že si to dívky při poznávání svého těla způsobují samy.
Vyšetřovatelka zamítla návrh matky na doplnění řízení takzvaným detektorem lži a trestní stíhání otce zastavila. Dívka i její mladší bratr byli pro údajnou manipulaci ze strany matky umístěni nejprve do Olivovy léčebny, poté do diagnostického ústavu a nakonec do dětského domova. Po dvou letech pobytů v „neutrálních“ prostředích rozhodl soud o jejich svěření do péče otce.
Dítě u nás nemá co rozhodovat
To je jen jeden z mnoha případů nešťastných dětí, nucených z moci úřední milovat otce svého nebo matku svou. Desítky a možná stovky dětí ročně jsou u nás proti své vůli umisťovány do takzvaných „neutrálních“ prostředí – na psychiatrii, do diagnostických ústavů, dětských domovů, ozdravoven. Bez ohledu na to, že v naprosté většině případů se negativní vztah dítěte k rodiči, kterého dítě odmítá, jen prohloubí. Vždyť kdo by miloval člověka, kvůli kterému ztratí své zázemí a veškeré jistoty? Často se naruší i vztah dítěte k primárnímu rodiči, protože je nedokázal ochránit. Že tím dítě utrpí těžké citové a psychické trauma, je zřejmé.
Nevadí, že podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo vyjádřit svůj názor ve všech řízeních, která se jej dotýkají, a na jeho názor má být brán zřetel. Právem nám Výbor OSN pro práva dítěte vytýká, že dítě je u nás pouhým objektem, nikoli subjektem práva.
Rodiče se o své děti přetahovali odjakživa, někdy oprávněně, když vidí, že u toho druhého dítě strádá, ale často jen s cílem pomstít se přes dítě tomu druhému. A stát jim v tom účinně pomáhá. Prý ve jménu práva dítěte na kontakt s oběma rodiči, bez čehož se dítě údajně nemůže harmonicky vyvíjet.
V posledních letech je to veliká móda. Jako by nic nebylo důležitějšího než kontakt dítěte s odmítaným rodičem. Ale pozor! Jen tenkrát, pokud si kontakt rodič přeje. Pak se jde někdy „přes mrtvoly“, cizí lidé se dítěte zmocní a z prostředí, ve kterém je šťastné, je strčí do prostředí „neutrálního“. Tisíce dětí v ústavech i jiných zařízeních však nemají kontakt ani s jedním rodičem, nebo jenom s tím, u kterého vyrůstají. A i kdyby si stokrát kontakt s rodičem přály, žádný soud za to takového rodiče nezavře na psychiatrii nebo do jiného takzvaně „neutrálního“ prostředí a žádný exekutor takového rodiče nepřivleče k dítěti na návštěvu. Avšak jsou-li takové drastické postupy ospravedlňovány právem dítěte na kontakt s rodičem, nezbytným pro jeho harmonický rozvoj, pak by toto právo mělo být uplatňováno u všech dětí, i u těch „zapomenutých“.
Izolovat celou rodinu
Ale protože se to neděje, je zřejmé, že tu nejde o realizaci práva dítěte na rodiče, ale jen a jen o realizaci přání a zájmu rodiče – i pokud má dítě s rodičem neblahé zkušenosti a o žádnou manipulaci vůbec nejde. Stává se to dokonce i tehdy, kdy rodič, v jehož zájmu se kontakt násilím vymáhá, je podezřelý z pohlavního zneužití dítěte, zejména je-li trestní stíhání zastaveno.
Ve vymáhání kontaktu dítěte s odmítaným rodičem jsme zřejmě světový unikát.
Například v Anglii soudce zakáže kontakt s rodičem, pokud dospěje k podezření, že rodič, který se domáhá kontaktu, se dopouštěl domácího násilí. Stává se to prý ve čtyřiceti procentech případů, což uvedl před několika lety na konferenci pořádané ve Sněmovně anglický odborník.
Zástupkyně ombudsmana Jitka Seitlová si ve čtvrtek posteskla, že „v zemi nemáme vhodná neutrální prostředí a zařízení, kam by bylo možné dítě ve vyhrocené situaci dočasně umístit a vymanit je z dosahu manipulace jedním z rodičů a která by zároveň respektovala práva dítěte“.
Já si ale myslím, že pro děti znesvářených rodičů, pro které je jejich rozchod už tak velkou zátěží, by bylo nejlepší, kdybychom žádná „neutrální“ prostředí neměli. Ledaže by si to ty děti samy přály nebo pokud by do nějakého vhodného prostředí byla umístěna celá rodina. Při takovém několikadenním pobytu celé rodiny za účasti psychologa, mediátora a terapeuta by se mnohem snáze poznalo, zda a který z rodičů dítětem manipuluje a zda by nebylo dítěti lépe u rodiče druhého.
Vymývání mozků a srdcí dětem v cizím prostředí je kruté a k cíli nevede. Kdy už i u nás bude předním hlediskem při rozhodování o dětech zájem dítěte, jak nám ukládá Úmluva o právech dítěte, a ne zájem rodiče?
