Holčička svůj boj o pěstounskou rodinu vyhrála

Nyní dvanáctiletá Bety ještě před rokem prožívala díky „modernímu“ pohledu na pěstounskou péči nejtěžší období svého života. Matka ji dala v půl roce do rodinného Klokánku v Dubí s tím, že nemá bydlení ani peníze. 

Když byly holčičce dva roky a opakované pokusy o její návrat k matce selhaly, souhlasila s pěstounskou péčí „tety“ z tohoto Klokánku a jejího manžela. Dceru zprvu několikrát do roka navštěvovala nebo alespoň zavolala. Po třech letech, když bylo holčičce pět let, se už ani jednou neozvala. Až do deseti let byla Betynka veselé a šťastné dítě, ve škole měla samé jedničky a své nové rodiče i sourozence milovala, stejně tak jako oni ji. K úplné spojenosti jí chybělo jen to, aby se jmenovala jako její náhradní rodina. Pěstounka tedy podala návrh na změnu příjmení.

Po doručení tohoto návrhu se matka náhle probudila a požádala o svěření dcery do své péče. Začala tvrdit, že za ní jezdila, ale pěstounka kontakt neumožňovala. To ale nebyla pravda. Byla jsem u prvního kontaktu po pětileté přestávce. Betynka byla ve stresu, plakala a odmítala s matkou mluvit. Jen pořád opakovala, že chce zůstat tady. Matka se rozčilovala, že je dcera pěstouny „zpracovaná“. Řekla jsem jí, že po tak dlouhé době těžko může čekat jinou reakci. Na moji otázku, proč se pět let neozvala, matka odpověděla, že měla problémy.

Soud přibral znalkyni z oboru psychologie ke zjištění, zda má dívka zůstat u pěstounů, nebo se vrátit k matce. Vyšetření obou pěstounů i nezletilé věnovala znalkyně cca půl hodiny a dospěla k závěru, že dívka je ze strany pěstounů proti matce negativně ovlivňována. V závěru posudku navrhla, aby se vrátila k matce.

Betynka byla zoufalá. Zhoršila se ve škole, často plakala, špatně spala. Ve škole i před sourozenci se několikrát vyjádřila, že kdyby musela odejít, radši se zabije. I když dívence bylo teprve deset let, soudkyně ji vyslechla a po dramatickém jednání ji ponechala v péči pěstounů a udělila i souhlas ke změně příjmení. Matka se odvolala. Naštěstí ještě před odvolacím jednáním vzala svůj návrh na vrácení dcery zpět. Se změnou příjmení však nesouhlasila. Odvolací soud v Ústí nad Labem zcela převzal „moderní“ bezcitný pohled na pěstounskou péči, žádost o změnu příjmení zamítl a ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 13 Co 382/2015 uvedl: „Odvolací soud neshledal důvody pro udělení souhlasu za matku ke změně příjmení nezletilé, i když se matka s nezletilou nestýká, nepodílí se přímo na její výchově a ani řádně neplní svou vyživovací povinnost. Je patrné, že pěstouni nezletilou i ostatní děti podporují v tom, že jsou jejich rodiči, když se nechají oslovovat jako otec a matka. Úkolem pěstounů je v souladu s § 967 o. z. udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami blízkými. Mají povinnost umožnit styk rodičů s dítětem a nikoliv je navázat na svou rodinu.“ Jak to ale mají pěstouni udělat, když rodičům je dítě ukradené, už odvolací soud nevysvětlil. Mají snad po nich vyhlásit pátrání? Pokud by úřady postupovaly striktně podle zákona, měly matku už dávno zbavit rodičovské odpovědnosti a pěstouny ustanovit poručníky dívenky.

§ 871 odst. 1 nového občanského zákoníku totiž zní:

Zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví. Neříká se „může zbavit“, ale „zbaví“. Znamená to, že jsou-li splněny podmínky § 871 odst. 1 NOZ, soud tak musí učinit. Je nesporné, že matka, která pět let „zapomene“ na své dítě a neplní ani vyživovací povinnost, výkon své rodičovské odpovědnosti zanedbává, a to závažně. Jenže, když jde o děti, některá ustanovení se vykládají velmi široce a k jiná se ignorují.

A jaká je situace teď? Matka se již dva roky (od rozhodnutí soudu prvního stupně) neozvala a výživné nadále neplatí. Betynka je zase šťastné a veselé dítě. O svých dvanáctých narozeninách vyslovila své tajné přání. Řekla, že když už je jí teď dvanáct, tak by soud na její přání mohl dát a změnu příjmení povolit.

Nový pohled na pěstounskou péči, prosazovaný MPSV, způsobil mnoha dětem těžká traumata. Pěstouni musí být profíci, kteří dítěti nedovolí, aby je oslovovalo jako rodiče a aby se na ně citově navázalo. Na city dnes není čas. Přesto je pěstounská péče kupodivu nadále považována za náhradní rodinnou péči a pěstoun za náhradního rodiče. Většina dětí v pěstounské péči své bio rodiče nezná. Nová doktrína jim zakazuje, aby nějakého rodiče měli, ačkoli to je ta největší potřeba dítěte – mít mámu a tátu, nebo aspoň jednoho z nich. Není to trochu zvrácené? A nevychovávají se v tomto systému citově zmrzačené děti? Jak se pak budou chovat ke svým vlastním dětem – také jim nedovolí se citově navázat? Pravděpodobně to tak bude, protože co samy nezažily, těžko mohou dál předávat. Takové děti budou stejně deprivované jako děti z ústavů, a pokud budou cestovat z jedné pěstounské rodiny do druhé, budou neméně poškozené. Naštěstí většina pěstounů se k dětem chová postaru – mají je rádi jako vlastní a dovolují jim citově se navázat a oslovovat je jako rodiče. Nový občanský zákoník doznal již několik změn. Doufám, že se podaří prosadit i změnu v chápání pěstounské péče.