Jménem republiky zničené dětství i zničené zdraví

Desetiletý Jiří Kronhoffmann se měl na základě rozhodnutí soudu také naučit lásce k otci. Strávil tři měsíce v ústavu, šest let v péči násilného otce, přes dva roky neviděl matku. 

Teprve v šestnácti letech byl (jiným soudem) svěřen do její péče. Nyní v osmnácti letech trpí smíšenou úzkostně depresivní poruchou, posttraumatickou stresovou poruchou, polyvalentní alergií a autoimunitním onemocněním, které je velmi pravděpodobně podmíněno dlouhodobým stresem v rodinných vztazích. Ve zprávě ošetřující lékařky MUDr. Jitky Bartkové ze dne 19. 10. 2016 se dále konstatují panické ataky a masivní úzkost v souvislosti z možného spatření otce. Bál se opustit sám domov a docházet do školy. Ze zdravotních důvodů byl Jirka nucen na doporučení lékaře přerušit studium na soukromé obchodní akademii. Pokuty uložené matce za to, že násilím nevytáhla syna zpod stolu nebo ze skříně, kam se před otcem schovával a nepředala mu ho, dosáhly 80 tisíc korun, přes 40 tisíc korun činily náklady řízení (znalečné). Matce, jejíž hrubý příjem činí cca 11 tisíc korun, zbývá po osmi letech splácení zaplatit ještě 50 900 Kč.  

Soudkyně Okresního soudu Plzeň-město Mgr. Dobroslava Žižková, známá z případu chlapců Roubových, kde použila stejnou taktiku, sebrala (pod sp. zn. 99 P 78/2006) Jirku matce přesto, že ve spise bylo mnoho jednoznačných důkazů, že se otec dopouštěl domácího násilí na matce i na něm. Paní soudkyně se ale ani neobtěžovala vyslechnout svědky, které matka navrhovala a kteří soudu zaslali své písemné výpovědi. Nevzala v úvahu ani zprávy odborníků, kteří měli Jirku dlouhodobě v péči. Uvěřila pouze otci a znalcům Boříkovi, Bröcklovi a Prunnerovi, které si přibrala.

Soudkyně nevzala v úvahu ani zprávy MUDr. Jitky Rumlové z FN Plzeň, v jejíž zprávě ze dne 23. 5. 2005, kdy bylo Jirkovi šest let, se uvádí: „Dítě hospitalizované v PK FN od 8. 4. do 29. 4. 2005 pro suicidální tendence. Potíže souvisely s problematickou rodinnou situací.“ Ve zprávě ze dne 6. 10. 2005 se konstatuje: „Dítě mám v pedopsychiatrické péči, nedoporučuji styk otce s dítětem. Dítě je emočně fixováno na matku. Z kontaktu s otcem má obavu a strach, objevuje se obrovská úzkost, která zabraňuje zdravému vývoji dítěte.“ Ve zprávě ze dne 14. 4. 2007 (dítěti bylo 8 let) dr. Rumlová uvádí: „Dítě vyšetřeno po proběhlém kontaktu s otcem. Pac. je výrazně emočně fixován na matku, z kontaktu s otcem má až panický strach. V klinickém projevu je patrný pláč, třes celého těla a pomočení. Doporučuji přehodnotit kontakt s otcem. Dle mého názoru by bylo prospěšné pro zdravý psychický vývoj dítěte na dobu určitou zakázat kontakt s otcem.“

Ve spise je založena i zpráva terapeutky Mgr. Dany Široké ze dne 2. 3. 2006, v níž se uvádí:

„Od počátku roku 2006 se Jiří Kronhoffmann v doprovodu své matky Dity Kronhoffmannové zúčastnil 2x terapeutického sezení v Protistresové poradně. Osobnost dítěte je velmi narušena, při sebemenší stresové zátěži dochází u dítěte k sebedestrukčnímu jednání. Soud nedostatečně bere v úvahu psychické trauma dítěte z otce, především sebedestrukční program osobnosti.“

I snaha sousedů a známých rodiny potvrdit domácí násilí ze strany otce byla marná.

Pan Petr Pawelka soudu dne 14. 9. 2002 napsal: „S paní Ditou Kronhoffmannovou jsme byli sousedé od dubna 2001 do 13. února 2002, kdy paní Dita K. utekla od svého manžela i se svým dítětem. Paní Dita K. si několikrát stěžovala na útoky ze strany manžela, toto bylo patrné i na obličeji paní K.“ 

V přípise paní Elišky Brandové ze dne 16. 11. 2003 se uvádí: „Manžel ji izoloval od lidí, často na ni křičel. Jednoho dne ke mně přiběhla, že se ho bojí. Bylo vidět, že má modřiny v obličeji a na rukách.“

Soudkyně nevyslechla ani svědkyni Radovanu Dufkovou, která potvrzovala panickou reakci Jirky poté, kdy otec srazil matku na zem, ona ztratila vědomí, přijela záchranka a malý Jirka stále křičel „táta zabil mámu“.

Dne 11. 5. 2014 napsal patnáctiletý Jirka dopis Okresnímu soudu v Karlových Varech, kam byl spis naštěstí pro něj postoupen (citujeme): „Chci Vás poprosit, abych se směl vrátit domů ke své mamince. Nevím, proč mi vzali to nejmilovanější, co mám. Otec mě nechal násilím převést do ústavu s mřížemi. To mi bylo devět nebo deset let. Byl to trest za to, že jsme před ním s maminkou utekli, ale on nás týral. Nevím, jestli bylo horší deptání nebo otřes mozku, co mi udělal. Deptal mě ještě víc než mámu. Když mi bylo pět let, tak jsem šel s maminkou v Nejdku po silnici a najednou jsem ho uviděl, jak jde za námi, tak jsem táhl maminku, aby utíkala, ale on nás dohonil a udeřil maminku do hlavy a ona spadla a ležela na silnici. Vím jen, že jsem strašně křičel, že táta zabil mámu, a klečel jsem u ní.

Když dostanu špatnou známku, tak se bojím vrátit do jeho domu. Někdy se na mě vrhne a zbije mě. Nikdy nevím, co udělá. Už mě nejde ve škole skoro nic. Nemůžu se na nic soustředit. Od šesti do devíti hodin mi otec dává těžké příklady z matiky a za každou chybu mě trestá. Bojím se do školy a bojím se ze školy k němu do jeho domu. Má často výbuchy vzteku, někdy ani nevím proč… Říkám si, jaký má život smysl. Nevydržel bych to, kdybych neměl maminku, to bych už nežil. Ona mi dává sílu a naději a má mě ráda. Má v Plzni u soudu ještě dluh asi šedesát tisíc. Ten dluh má kvůli mně, protože jsem před otcem utekl pod stůl a nechtěl jsem vylézt ze strachu, aby se mnou zase nelomcoval. Otec mamince poručil, aby mě vytáhla, ale ona to neudělala. Pak mě nechal násilím odvést do ústavu. V ústavu se mě pořád ptali, jestli už chci k otci, ale každý den jsem plakal pro maminku. Chtěl jsem domů a z otce jsem měl strach. Jezdili tam za mnou sociální pracovníci z Plzně a křičeli na mě, abych jim napsal, že chci k otci. Pak jsem se tam stal obětí šikany. Nemluvil jsem, nejedl, jen jsem si přál vrátit se domů ke své mamince, a pak už mi bylo všechno jedno. Pak jsem ležel v jeho domě v Nejdku Měl jsem dlouho horečku a nechtěl jsem žít. Jezdila tam za mnou ta sociálka. S otcem se smáli a na mě křičeli, abych jim napsal, že chci žít u otce a maminku vidět jednou za čtrnáct dní. Musel jsem jim to napsat, protože mi vyhrožovali, že když to nenapíšu, tak už maminku nikdy neuvidím. Tak jsem to ze strachu napsal, ale stejně jsem ji neviděl. Dva roky jsem ji neviděl …Prosím paní soudkyně, nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Já už nemůžu. Pomozte mi prosím.“

A paní soudkyně Mgr. Marie Pospíšilová z Okresního soudu Karlovy Vary Jirkovi pomohla. Za dva měsíce (17. 7. 2014) ho svěřila do péče matky. Jirka i jeho matka jsou šťastni, oba však trpí posttraumatickou stresovou poruchou a autoimunitním onemocněním v důsledku prožitých psychických stresů. Nabízí se otázka, jestli soudce včetně soudce odvolacího soudu může beztrestně přehlížet závažné důkazy, a v důsledku toho psychicky týrat dítě a způsobit mu újmu na zdraví? Myslím si, že nikoli. Říká se sice, že spravedlnost je slepá, ale neměla by být i hluchá k důkazům a bezcitná k dětem.