Traumat se nebojíme, na city nehledíme

Dne 19. 5. 2016 uveřejnila MFD v rubrice Názory článek psycholožky paní Bohumily Vokáčové "Státní investice do citů", bohužel velmi pravdivý. Ráda bych proto připojila jeden příběh z praxe, který její názory a úvahy potvrzuje. 

Tolik protěžovaná přechodná pěstounská péče je ve skutečnosti krutá a bezcitná nejen k dětem, ale někdy i k dospělým. Paní H., pěstounce na přechodnou dobu, evidované u Krajského úřadu Středočeského kraje, byl v říjnu 2014 přímo z porodnice svěřen osmidenní Kubíček. Jeho matka byla nezletilá a na péči o miminko se necítila. Již před tím měli manželé (manžel nebyl pěstounem, ale s péčí pomáhal) svěřeno jedno miminko, které přešlo ve třech měsících k budoucím osvojitelům. Kubíček však byl jiný případ. Narodil se se závažným postižením dolních končetin, takže byla nutná operace a poté sádrování a znehybňování nožiček.

Ve zprávě doprovázející organizace Rozum a cit se uvádí, že chlapec (cituji) „nesnášel změny, v cizím či novém prostředí byl plačtivý, trvalo dlouho, než se zklidnil. Péče o něj byla nadstandardně  náročná.  Pěstounka s ním absolvovala častá, pravidelná lékařská vyšetření, 2 hospitalizace a 1 operaci. V domácí péči jednala podle pokynů lékařů. V reálu to znamenalo léčit jeho častá nachlazení, denně znehybňovat dítěti nožičky do fixačních pomůcek, zvládat stresovou zátěž dítěte i vlastní. I díky její péči se daří Kubíkovu vadu odstraňovat tak, že bude v budoucnu pravděpodobně bez zdravotních následků“.

Matka dítě u pěstounů zprvu navštěvovala, zapojovala se do péče a zvažovala, že si Kubíčka vezme zpět. V březnu 2015 si to ale rozmyslela a dala souhlas s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům. V červenci 2015 manželé doprovázející organizaci informovali o tom, že by si Kubíčka chtěli vzít do péče, že jsou mezi nimi silné citové vztahy. I když souhlas s osvojením byl dán již v březnu, teprve v srpnu 2015 úřady vytypovaly osvojitelskou rodinu. Při seznamování byl chlapec v přítomnosti pěstounky klidný. Jakmile však zůstal s budoucí osvojitelkou sám, plakal a projevoval separační úzkost. Proto po dvou návštěvách pěstounka nabídla budoucí osvojitelce, aby u nich několik dní bydlela. Doufala, že Kubíček si zvykne a naváže s novou rodinou kontakt. Chlapec sice péči budoucí osvojitelky přes den zvládal, když pěstounka byla poblíž, ale ráno i večer vždy velmi plakal, budoucí osvojitelku odmítal a vyžadoval si přítomnost pěstounky. V září 2015 si obě rodiny podaly návrh na svěření Kubíčka do předadopční péče.

Doprovázející organizace ve své další zprávě uvádí: „Na chlapci pozorujeme změnu. Před předáváním se jevil jako klidné, živé dítě, při poslední konzultaci nebylo možné jej od pěstounky odpoutat, nedal se pochovat ani odvést do vedlejší místnosti, držel se stále pěstounky a byl úzkostný.“

Soud však byl nekompromisní. Oba návrhy zamítl a nařídil pravidelné předávání Kubíčka budoucím osvojitelům, nejprve na šesthodin, pak na celý víkend. Chlapec, který už mezitím dosáhl věku jednoho roku, to velmi těžce nesl, stejně jako pěstouni. Dne 22. 12. 2015 vydal Okresní soud v Berouně předběžně vykonatelný rozsudek, kterým návrh manželů H. na svěření Kubíčka do předadopční péče zamítl a chlapce s účinností od 26. 12. 2015 bez ohledu na jeho zhoršený psychický stav svěřil do předadopční péče vytypovaných budoucích osvojitelů. Manželé H. se se ztrátou Kubíčka nesmířili dosud. Podali odvolání, o kterém ještě nebylo rozhodnuto. Jak se se změnou po patnácti měsících vyrovnal Kubíček, nevím. Vím ale, že násilím přetrhnout tzv. specifický citový příklon znamená pro dítě v tomto věku nesmírné trauma, které v jeho podvědomí zůstane už navždy.