Přeceňujete mě, pane Cihláři - a když „střídavka“, tak pro rodiče!

Vážený pane Cihláři, reaguji na Váš článek nazvaný „Předsedkyni Fondu ohrožených dětí, Marii Vodičkové.“ Děkuji Vám za Váš názor na vyhledávání náhradních rodin handicapovaným dětem s pomocí fotografie na internetu a těší mě, že na to máte stejný názor.

Pokud se mě ale ptáte, co jsem udělala v případě Lady Jedličkové, která se se svým otcem může podle rozhodnutí soudu stýkat jen hodinu týdně na brněnské pobočce FOD, pak musím říci, že mě příliš přeceňujete. Nejsem schopná přimět úřady, aby postupovaly tak, jak považuji za správné, i když bych si to někdy moc přála. V řadě případů sice orgány sociálně-právní ochrany i soudy na stanoviska a doporučení FOD dají, v mnoha případech ale nikoli.

Jak sám uvádíte a jak jsem si znovu ověřila, naše pobočka se opakovaně obrátila na OSPOD s doporučením na rozšíření kontaktu otce s dcerou, a to bez asistence tak, že by si otec dceru vyzvedl přímo ze školy a předal ji matce až večer na naší pobočce. Předpokládám, že pokud ne OSPOD, tak určitě otec soud o našem doporučení informoval. Dohodla jsem se s kolegy, že podrobnou zprávu s tímto doporučením nyní zašlou soudu přímo.

Ruku na srdce, pane Cihláři, k omezení kontaktu otce s dcerou došlo poté a hlavně proto, že to byl právě otec, kdo přes výzvy, aby tak nečinil, zabraňoval Ladě v kontaktu s matkou, takže nakonec došlo k zbytečné a značně traumatizující exekuci. Nemyslím si ale, že z tohoto důvodu je namístě omezit tak drasticky kontakt dítěte s rodičem, ke kterému má dítě citový vztah. Takové „tresty“ pro rodiče, v konečném důsledku ale nejvíc pro dítě, opravdu neuznávám. Doufám, že tato neúnosná situace nebude už trvat dlouho, a že nezmění-li to soud prvního stupně, tak alespoň soud odvolací. Držím Laděnce i jejímu otci palce!

Pokud jde ale o střídavou výchovu, tady zřejmě společnou řeč nenajdeme. Píšete, že nechápete, jak jsem mohla počátkem tohoto roku na semináři o rodině v Parlamentu ČR vystoupit proti střídavé péči. Muži, kteří se ke střídavé péči hlásí, chtějí podle Vás pro děti dobro. Já si ale nemyslím, že by soustavná změna pobytu, kamarádů, školy a dokonce i státu byla pro dítě dobro - až na výjimky, kdy si to větší dítě samo přeje a nevadí mu to. Většině dětí to ale vadí.

Tehdy v parlamentu se projednával návrh novely zákona o rodině, aby soud byl povinen nařídit střídavou výchovu, pokud oba rodiče mají o výchovu zájem a jsou schopni ji zajistit, ledaže by to bylo v rozporu se zájmem dítěte. Ale už podle současné právní úpravy může soud nařídit střídavou výchovu, takže novelu, která by soudy ještě víc svazovala, nepovažuji za potřebnou ani za vhodnou. Ostatně proti této novele se jednomyslně vyjádřil i Výbor pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva a senát ji odmítl. Také mnozí dětští psychologové poukazují na neblahé důsledky střídavé výchovy na psychický a citový vývoj dítěte. Některé soudy ale již za současné právní úpravy dovedly myšlenku střídavé výchovy k „dokonalosti“.

Jeden případ za všechny:

Šestiletá dívenka, dcera českého otce a španělské matky, žijící od narození v ČR, se bála druha své matky, který se ji s několika dalšími cizinci pokusil unést od prarodičů otce a způsobil jim přitom zlomeniny a další zranění. Holčička sama utrpěla zranění v obličeji. Od té doby se odmítala se svou matkou stýkat bez přítomnosti další osoby. Obávala se, aby ji neodvezla do Španělska, jak se v minulosti v rozporu se stanovenou úpravou již stalo. Matka jí pak tři měsíce zamezovala v kontaktu s otcem, dokud ji otec lstí nevypátral a nepřivezl zpět do ČR. Psycholožce i sociálním asistentům FOD dívka opakovaně sdělovala, že do Španělska nechce, chce bydlet tady se svým tátou, kterého má moc ráda. Všichni odborníci doporučovali, aby přání holčičky bylo vyhověno a s matkou aby se stýkala v Česku - varovali přitom před traumatem z odvezení dítěte do ciziny. Přesto Obvodní soud pro Prahu 10 nařídil v souladu s požadavkem matky střídavou výchovu - v lichém měsíci v ČR u otce, v sudém ve Španělsku u matky. Dívenka ale stále odmítala s matkou odjet. Paní soudkyně se žádnými doporučeními odborníků (ani zprávami FOD) nenechala ovlivnit a neodkladně nařídila výkon rozhodnutí. 

Exekuce byla provedena ve dvě hodiny v noci. Do domu vtrhla násilím policie, sociální pracovník a vykonavatelka, holčičku vytáhli z postele a zoufale plačící ji v pyžamu odnesli pryč a předali matce. Ještě předtím s ohledem na reakci dítěte volala soudní vykonavatelka soudkyni a doporučovala upuštění od výkonu rozhodnutí. Paní soudkyně však byla neoblomná. Od té doby – a je to již několik let – holčička otce už neviděla. Matka ji ke střídavé výchově do ČR nevydává. U našich úřadů se otec pomoci nedočkal.

Při debatách o střídavé výchově se často poukazuje na to, že v cizině je tento typ péče častější. Přitom se ovšem zamlčuje jeden podstatný fakt – že totiž v cizině dítě obvykle nemění školu a většinou ani bydliště, jelikož se rodiče přistěhovávají k němu. Dítě zůstává obvykle v bytě, kde žilo předtím, zatímco rodiče si pronajmou byt v okolí. Pak se bez problémů a bez traumat pro dítě mohou o dítě střídavě starat, dítěti zůstanou jeho jistoty včetně jeho postele, školy, kamarádů a známých.

Pro takovou střídavou výchovu jsem všemi deseti! A protože se zdá, že o střídavou výchovu usilují nejčastěji lidé se středními až vyššími příjmy, neměl by to ani u nás být nepřekonatelný problém. Otázka je, jak by střídání rodiče snášeli. Právě na předmětném semináři v Parlamentu byl jeden takový případ zmíněn. Bohužel s neslavným koncem – rodiče to psychicky nevydrželi. Ale zdá se, jako by si mnozí dospělí včetně rodičů a zástupců úřadů mysleli, že dítě vydrží všechno.

Děti opravdu vydrží hodně (včetně brutálního týrání, dokonce aniž by to daly najevo) – nikoli však bez následků. Vydrží i střídání bytů, školy, kamarádů, ale za cenu ztráty jednoho bezpečného domova s následnými psychickými a citovými problémy. Znovu však zdůrazňuji, pokud by si dítě tento typ péče přálo, byť se střídáním bydliště, aby si stejně užilo oba rodiče, pak nic proti tomu. Obávám se ale, že takových dětí bude minimum.

Podle Úmluvy o právech dítěte má při rozhodování o dětech být předním hlediskem zájem dítěte a je-li dítě schopno formulovat své názory, mají být v závislosti na jeho věku a vyspělosti brány v úvahu. Podle této úmluvy musí dítě v zájmu svého harmonického vývoje vyrůstat v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. A tak prosím rodiče i úřady – myslete při rozhodování o dětech na jejich přání a pocity a pokud to není v evidentním rozporu s jejich zájmem, vyhovte jim. Vždyť je to přece jejich dětství a šťastné dětství je předpokladem šťastné dospělosti. City se nedají naordinovat a svázat do předpisů a citová zranění se špatně hojí.

Jedna dospívající dívka, která byla po krutém týrání a delším pobytu v dětském domově dána do náhradní rodiny a po několika letech láskyplné péče vrácena v šesti letech tyranským rodičům (a které jsme přes medializaci bohužel také nedokázali pomoci), nám napsala dopis a ukončila jej větou: „Závidím děckám, o kterých nemusí rozhodovat soud“. Kéž by si to jiné dítě už nikdy nemuselo myslet! O jejím zkaženém dětství se můžete dočíst na www.fod.cz/týrání/příběhyI pod názvem „Raději jste mě měli zabít“.