Děti potřebují rodiče, ne profíky

Nikdy nezapomenu na slova, jež mi v prvních dnech a měsících řekly moje dcery, které se mi „narodily“ jako školačky. 

Osud první z nich jsem znala z trestního spisu – byla odebraná z rodiny v pěti letech i se svým dvouletým bratříčkem, když vylezla do otevřeného okna v šestém patře a křičela o pomoc.

Monotónním a tichým hlasem, jako by pro sebe, mi později vyprávěla:   

„Když jsme byli u tý starý mámy, tak jsme tam pořád leželi na zemi. Oni nám neudělali postýlku, tak jsme museli ležet na zemi. A pořád jsme se báli, že nás budou bít. Ta máma byla moc zlá a ten táta byl taky zlej… A pořád jsme měli hlad. Oni nám nedávali nic jíst, jenom chleba a vodu. A to přece nejde, jenom chleba a vodu. Odmlčela se a po chvilce dodala: „Oni chtěli, abysme umřeli.“ Na můj dotaz, kdo to chtěl, že to snad není možné, důrazně a udiveně, že to nechápu, odpověděla: „No přece ty starý rodiče to chtěli, ale Románek, ten to nechtěl. A zase tichým hlasem pokračovala: „O Románka já jsem se starala. Ale pak tam přišlo moc lidí a zachránili nás a dali nás do školky.“

Autoři nové koncepce péče o děti, prosazované od roku 2009, by možná nevěřili, že šestileté dítě ohodnotí umístění do diagnostického ústavu jako záchranu. Dali by je do přechodné pěstounské péče, nejspíš každého jinam, jak se nyní děje. Většina přechodných pěstounů totiž chce jen jedno dítě, a to co nejmenší. Přitom rozdělení sourozenců je pro ně až na výjimky velmi traumatizující.

Věrka na Románka pořád vzpomínala, a to i v dospělosti. On jako dvouleté batole byl umístěn do zdravotnického dětského domova a brzy osvojen, ona přešla podle věku do školského zařízení. Setkali se až po třiceti pěti letech. Stačil k tomu jeden dopis na Evidenci obyvatelstva s prosbou, aby osvojenému muži s uvedením původního jména a přibližného data narození předali vzkaz a spojení na jeho sestru. Identifikace se povedla a vzkaz byl brzy vyřízen s tím, že osoba (ne tedy sestra) uvedeného jména a telefonního čísla by se s ním chtěla zkontaktovat. Jirka do té doby nevěděl, že je osvojen a byl to pro něj šok. Ale byl rád a všichni celkem čtyři sourozenci (tři už se našli dříve) byli šťastní, že se setkali. Na můj dotaz, jestli by bylo lepší, kdyby mu to rodiče prozradili, bez váhání odpověděl, že rozhodně ne. Řekl, že je rád, že prožil dětství tak jako každé jiné dítě, a že by mu to určitě vrtalo hlavou a přidělávalo zbytečné starosti. Svým rodičům tedy rozhodně nezazlívá, že ho těch starostí uchránili. Stejně tak mladší sestra Věrky, které to rodiče řekli v 18 letech. Věrce už je teď 42 let a má dvě šťastné děti, pro které jsem normální babička, tak jako pro ostatní děti mých dětí.  

Ale to jsem odbočila.

Věrka se první dny ode mě nechtěla ani hnout. Když jsme jely do školy, snad měsíc se mě každý den ptala: „Jsi maminka?“ A když jsem přisvědčila, vždycky řekla: „Já tě mám strašně ráda.“ Záhy si začala svou pochroumanou psychiku uzdravovat fantazií, aby aspoň trochu zakryla ty otřesné vzpomínky. Z ničeho nic třeba řekla: „Pamatuješ, jak jsi mě vozila v kočárku? A jak jsi mě nosila, když jsem měla zlomenou nohu?“ A já jsem s ní tu hru hrála, protože jsem tušila, že to potřebuje. A ona byla šťastná, i když určitě věděla, že to je jen hra.

Jednou před spaním mi řekla:

 „Když jsem byla v tom Krompachu, tak jsem tam každý den brečela. Protože jsem moc chtěla tu novou maminku a strašně jsem se bála, že už žádnou nedostanu. Ale pak jsi přišla ty a ty jsi si mě vybrala a já jsem si vybrala tebe. A teď už budeme pořád spolu.“

Vůbec si nedovedu představit, že bych Věrce i ostatním svým dětem, které mě od prvního dne spontánně oslovovaly „mami“, řekla, že nejsem žádná jejich máma. Že mají tu svoji a že mým úkolem je vrátit je k ní, anebo do roka předat do jiné rodiny. Citově vyprahlé děti okamžitě přilnou k dospělému, který by mohl být jejich rodičem. Je to největší touha a potřeba všech dětí – mít mámu a tátu, nebo alespoň jednoho z nich.

Jenže podle nové koncepce MPSV jsem jako pěstounka selhala. Pěstouni, a to nejen přechodní, ale i ti dlouhodobí, si totiž nesmějí svěřené dítě přivlastňovat. Musí mu vtlouct do hlavy i do srdce, že nejsou žádní jeho rodiče, a že jejich hlavním úkolem je vrátit dítě jeho skutečným rodičům. Pěstouni totiž nejsou osvojitelé a nesmějí se k dítěti jako osvojitelé chovat. Je chyba, když se nechají oslovovat jako rodiče. Musí to být profíci, kteří nepřipustí, aby k nim dítě navázalo vztah jako k rodičům. Přece má ty svoje, i když ho týrali, zneužívali nebo na něj úplně zapomněli. Protože propagátoři nové koncepce jsou schopni vychovat každého rodiče, ať je to psychopat, agresor, těžký alkoholik nebo feťák. Stačí jen mít rozvinuté služby pro rodiny, a děti se k nim budou vracet po tisících. Loni to sice bylo jen 129 dětí, které se vrátily do biologické rodiny z celkem 13 tisíc vyrůstajících v pěstounské péči, ale to jen proto, že ty služby se za sedm let od zahájení transformace péče o ohrožené děti ještě úplně nerozvinuly. Stamilióny sice raději než na služby dáme na zbytečné vzdělávací kurzy, ale ve svém úsilí o rozvoj služeb a profesionalizaci pěstounské péče nepolevíme!

Známý a před rokem 2009 všemi přijímaný výrok pana profesora Matějčka, že „dítě přijímá jako rodiče toho, kdo se k němu jako rodič chová“, už neplatí.

Zajímavé je, že zvířata, když se ujmou cizího mláděte, se k němu chovají s rodičovskou  láskou, úplně stejně jako k mláděti vlastnímu, viz třeba https://www.youtube.com/embed/OfEw44cVJvY. Neznají sice zákony, koncepce ani transformace, ale mají přirozený rozum a cit. Vědí, co každé mládě potřebuje. Jen ti, co tvoří koncepce, to nevědí.